Krátce předtím, než jí přestalo bít srdce, napsala důchodkyně dopis, ve kterém upřesnila, kdo vlastně byla: Zdravotním sestrám udělila životní lekci

Buď nemají rodinu, nebo mají špatný vztah a nikdo z rodinných příslušníků je nenavštěvuje.

Důvody jsou různé.

Mnozí z nich tak umírají předčasně bez možnosti vyřknout svá poslední slova.

Něco podobného se stalo i této starší ženě. Ta však stihla napsat dopis na rozloučenou.

Bohužel jsou v dnešní době lidé natolik vytížení, že nejsou schopni udržovat kontakt se svými příbuznými.

Podobně na tom byla i tato žena, která trávila své poslední dny života v pečovatelském domě, odkázána na pomoc lékařů a zdravotních sester.

Ty se domnívaly, že postarší žena je naprosto senilní a jediné, na co myslí, je pouze okamžik smrti.

Občas byla vzteklá, měla zlé poznámky a působila, že nevnímá realitu kolem sebe. Sestrám bylo jasné, že žena musí být mentálně retardovaná.

Po její smrti však našly něco, co jejich dosavadní pohled na umírající ženu zcela změnilo. Jakmile si přečetly řádky v odkázaném dopise, zůstaly bez slov.

"Drahé sestry! Co vidíte, když se na mě podíváte? Rozzlobenou, nervózní starou ženu s podivnými zvyky?

Kdo tady neustále hledí do prázdna se zasněným pohledem? Starší žena, která plive jídlo a neodpovídá, když se jí na něco ptáte? Stará ženská, která nevnímá, co se kolem ní děje?

A kdo pořád ztrácí boty a oblečení? Malá stará teta, která neustále potřebuje koupel a krmení? Kdo je znuděný čekáním na konec týdne?

To všechno si myslíte, když se na mě podíváte? Pokud ano, podívejte se blíže! Protože to, co vidíte, nejsem já! Řeknu vám, kdo ve skutečnosti jsem, než tiše zemřu v tomto koutě pokoje."

"Byla jsem desetiletá dívka, která měla matku i otce. Měla jsem sourozence a moc jsme se měli rádi. Snila jsem o tom, že jednoho dne najdu pravou lásku.

Ve dvaceti letech jsem se stala nevěstou, mé srdce tlouklo pro Saltiho, slíbila jsem mu, že ho budu navždy milovat.

Ve třiceti jsem měla děti, které mě potřebovaly, ve čtyřiceti vyrostly a v padesáti se odstěhovaly z domova. S manželem jsme zůstali sami a žili jsme šťastný život.

Když mi bylo 60 let, mohla jsem si pochovat své první vnouče.

Ale brzy poté můj manžel zemřel, mé děti se staraly o své děti a začali jsme se setkávat stále méně a méně. Nyní jsem stará žena.

Byla jsem izolována od všech, krása i zdraví jsou pryč, ale přesto jsem stále naživu. Mé unavené srdce je vyčerpané a ve mně se mísí silné emoce.

Pamatuji si šťastné i smutné dny, často se vracím v duchu do minulosti a přála bych si být znovu mladá.

Život utekl tak rychle a já pomalu začínám přijímat fakt, že nic netrvá věčně. Prosím, podívejte se na mě znovu a blíže. Nejsem naštvaná, ale křehká stará žena!“

Poslední slova této ženy jen dokazují, že za každou tváří se skrývá osobní příběh.

Každý člověk za sebou zanechává dobré i špatné věci, proto bychom neměli nikoho předčasně soudit.

Všichni si zaslouží respekt a pozornost, protože jednoho dne se všichni ocitneme v této situaci.

Dříve jsme psali: Agáta Hanychová prozradila, proč už nemluví o Rozárce ani Jaromíru Soukupovi: "Bylo mi i od nich jasně řečeno, že již nemám komentovat naprosto nic"

Připomínáme: Žena je naštvaná, protože sousedka žádá její tříletou dceru, aby byla "tichá" ve vlastním domě