"Hráli jsme na pohřbech a svatbách. Kytarista hodně pil, basista kouřil „zakázané věci". Byl jsem na smutné ženy, a to bylo horší než pít a kouřit"

Byl jsem na smutné ženy, což je horší než pití a kouření.

Nejpoškozenější byla zpěvačka, jediná černošská lotyšská dívka na světě, Monika.

Dcera olympijského darebáka z Keni.

Jediným nedobrovolným hříchem byl její zadek. Bylo to ve tvaru srdce, velmi oteklé, neuvěřitelně krásné.

Zlomilo to štěstí a ochromilo psychiku.

Málo černé, tančil odděleně od své milenky.

Donutil basistu zůstat nocovat a jednou za měsíc navrhoval, aby si Monika založila rodinu, alespoň na večer.

Monika odfrkla, odešla sama a vzala s sebou veškerou krásu.

Monika potřebovala peníze, byla vystěhována ze svého bytu.

Kvůli ní (...) jsme souhlasili, že budeme hrát na předměstí, v sousedství dělnické třídy, kde jsou slunečnicová semínka dražší než kyslík a někdo je po celý den zbit.

Můj přítel hraje rock 'n' roll.

Jejich frontman je regionálním šampiónem v boji z ruky do ruky.

Proto vystupují i ​​ve venkovských klubech pro rozzlobené strojníky.

Vždy dostanou zaplaceno a nikdy nezpívali Bostonský valčík.

Přestože Monika nikdy nezabila lva kyjem nebo neodtrhla chobot ze slona před námi, rozhodli jsme se jít také.

Hráli jsme o výnosy z lístků. Nepřišlo mnoho lidí, přiznejme si to.

Dva lidé. Plešatí muži s řetězy a kříži, křižáci.

Sedí uprostřed haly. Elegantní jako piana.

Počítali jsme výtěžek a pro všechny to vyšlo na 2,00 $.

Basista řekl, že se nemůžeme vzdát. Neštěstí.

Pak zase Monika potřebovala peníze.

A tak začal ples.

Monika, rozrušená nedostatkem publika, bohatě utěšená kytaristou, se najednou opila.

Ve druhém dějství nezapomněla na slova. Přestala rozpoznávat písničky.

Hráli jsme intro třikrát a sami jsme si zpívali.

Podívala se na to a řekla: „Sakra, to je známá melodie.“

A pak upadla zpět do anabiózy.

Pouze její taneční zadek ve tvaru černého srdce ji prozradil jako profesionálku a umělkyni.

Z nějakého důvodu se diváci dívali na kontrabas.

Velmi pozorně. Nezpívali, netleskali.

A Igor, basák, najednou stál stranou, naklonil se a hrál tak.

Pak řekl:

- Bůh! Jaká dlouhá, dlouhá, dlouhá píseň!

A díval se na nás se žáky pronajatými od sovy.

Ukázalo se, že muži s kříži byli obchodníci se slámou.

Během přestávky poznali Igora jako ztělesnění Boba Marleyho a nabídli se, že se dostanou vysoko.

A uklouzli mu nějaký druh pekelné směsi, téměř raketového paliva.

A celá třetí část čekala, až Goša spadne na záhon a pobaví se. Ale neudělal.

Náš Igor stál jako já nevím co. Trochu do strany, ale stál.

Nějak se nám to podařilo zahrát do strany a tanec jsme dokončili zadkem.

Návštěvníci oba přišli k Igorovi, potřásli mu rukou a řekli, že je zvíře.

Byl první, kdo mohl, kdo nespadl do salátu.

A kontrabas v jeho rukou, a hrál, nebyl sražen. Zvíře. (A bylo to naopak, visel na kontrabasu, a proto vyhrál.)

A tak dva vytáhli své kopečky a spočítali 500 (pět set !!!) dolarů.  

Skuteční, s prezidenty uprostřed. Podle našeho tehdejšího výpočtu to je asi to, co letadlo stálo.

Také nám nabídli, že nás odvezou Mercedesem.

Kontrabas se nehodil do kufru, hmatník trčel a my jsme museli jet po špatné straně silnice.

Bylo to nejdelší pěchování od doby, kdy člověk dobyl Mercedes.

Jsem stále hrdý na účast a na to, že jsem se neposral.

Let prošel v nízké výšce čtyřicet minut bez pauzy.

Křižáci seděli vpředu a žvýkali semena.

Byli jsme vzadu, snažili jsme se neotevřít oči, objímali jsme se na rozloučenou a říkali si, co máme říct našim příbuzným, kdyby náhodou někdo přežil.

Celou cestu Monika seděla Igorovi na klíně. Přímo na jejím zadku.

Ale ani ona, ani on si to nepamatuje. Proto se připouští, že se mezi nimi nic nestalo.

Zdroj: facebook.com

Mohlo by vás také zaujmout: TEENAGER PO HÁDCE SE SVÝMI RODIČI ZAČAL KOPAT JÁMU A BĚHEM ŠESTI LET Z NÍ UDĚLAL DOUPĚ: JAT TEN KLUK ŽIJE TED´

Mohlo by vás také zaujmout:  „UČÍM SE V AUTOŠKOLE“: PŘÍBĚH NA SILNICI. KDO POMOHL DÍVCE VYROVNAT SE SE SITUACÍ