Všichni tři od nás dostali, co chtěli, a opustili svého otce a matku.
Můj syn ani nezvedá telefon, když volám.
Nedá nám nikdo ve stáří ani sklenici vody?
Oženil jsem se, když mi bylo 20 let.
Sergej byl můj spolužák a dlouho mě pronásledoval.
Dokonce jsem šla na stejnou univerzitu, abych byl blízko mě.
Rok po svatbě (na velkou svatbu jsme samozřejmě neměli peníze) jsem otěhotněla a měla holčičku.
Můj manžel se musel vzdát studia a já jsem si vzala dovolenou.
Časy byly těžké: Sergej měl ve dne i v noci všechny druhy brigád a já se učila být mámou.
Současně jsem se snažila držet krok s univerzitním programem, abych mohla promovat a získat vzdělání.
O dva roky později jsem znovu otěhotněla.
Pak jsem přešla na korespondenční školu a můj manžel začal pracovat ještě víc.
Nosata Bosana: Život hlavní hrdinky pohádky Tři veteráni
Co nyní dělá mladší bratr Lucie Vondráčkové David: "Na jednom z turnajů měl dokonce zdolat 6 tisíc hráčů"
O čem svědči příliš široké boky u dám
"Máma vzala ho do náručí a řekla "Ahoj": miminko, které špatně slyší, uslyšelo poprvé hlas matky
Rodiče nám samozřejmě pomohli.
Ale byla to více emocionální podpora než materiální.
A nikdy jsme je o nic nepožádali: bylo na nás, abychom uklidili náš nepořádek.
Přes všechny potíže jsme se dokázali vyrovnat s výchovou našich dvou dětí: starší dcery a mladšího syna.
Když moje dcera šla do školy, konečně jsem dostala práci ve své specializaci.
Věci postupně šly do kopce: můj manžel měl již delší dobu stabilní práci s dobrým platem, podařilo se nám zařídit si vlastní bydlení.
Po roce klidného života jsem Sergeje ohromila zprávou: čekali jsme třetí dítě.
Po porodu jsem znovu seděla s dítětem doma.
Můj manžel začal pracovat na novém projektu a udělal vše pro naše dobro.
Abych byla upřímná, nevím, jak jsme to zvládli, ale postupně jsme se vrátili ke stabilitě.
Když naše poslední dítě Anyuta chodilo do první třídy, konečně jsem vydechl.
Tím ale naše dobrodružství nekončilo.
Dcera právě nastoupila na univerzitu a řekla nám, že chce se vdát.
Nemluvili jsme o tom, protože jsme si tím prošli sami.
Zařídit svatbu mladého páru a poté vyřešit otázku bytu stálo hodně peněz.
Když náš syn vyrostl, chtěl také vlastní hnízdo.
V naší rodině je vše děláno férově.
Takže jsme se s manželem dostali do dalšího dlouhého, ale zajistili jsme synovi místo k životu.
Rychle se postavil na nohy a získal dobrou pozici v prestižní společnosti.
Když naše mladší dcera vyrostla, nežádala o byt.
Ale v 11. třídě naše dcera začala aktivně mluvit o svém snu studovat v zahraničí.
Ach, jak těžké to pro nás bylo.
Byli jsme schopni poslat dceru do Polska a zůstali jsme doma úplně sami.
Rodinný život staří dcery, který chtěla, byl v plném proudu.
Zřídka se na nás chodila dívat, přestože žila ve stejném městě jako my.
Mému synovi se podařilo prodat svůj byt a koupit si lepší místo, ale v hlavním městě.
Odstěhoval se a přišel k nám domů ještě méně často než jeho starší sestra.
A mladší dcera po studiích zůstala v zahraničí.
Ukázalo se tedy, že jsme s manželem vychovali naše tři děti a postavili je na nohy.
A vůbec se o nás nestarají.
Nevyžaduji po nich nic, kromě vlídného slova, alespoň někdy.
Proč se to děje a jak s tím bojovat?
Mám to prostě vydržet a žít ne pro své děti, ale pro sebe?
Zdroj: takprosto.cc
Dříve jsme psali: "JE TO JEDINÁ ZÁSADNÍ NEMOC, KTEROU MÁM A TRPÍM JÍ": LEGENDU ČESKÉHO DIVADLA JIŘÍHO SUCHÉHO UDRŽUJE HLAVNĚ PRACOVNÍ VYTÍŽENÍ