Tajemství skladového impéria: Jak nevinné koníčky proměnily náš byt na úložiště záhad

Když mě Honza, tehdy ještě budoucí manžel, představoval svým rodičům, Petr skoro pořád mlčel.

Pokud se ho na něco zeptali, buď neslyšel (nebo předstíral), nebo odpovídal jednoznačně. Tehdy mě také zaujala situace v bytě rodičů Honzy.

Podlahy v chodbě a obývacím pokoji byly plné krabic a tašek s nějakými kovovými díly. Tehdy jsem se rodičů Honzy zeptala, jestli se náhodou nechystají k přestěhování. Nebo, možná, chtějí všechno tohle odvézt na chatu.

Pak jsem řekla, že můj starší bratr má dodávku. A pokud by bylo potřeba, mohli bychom se na něho obrátit, aby všechno to dobré převezl. Petr na mě vrhl významný pohled, zatímco Lenka se zasmála.

"Všichni, kdo k nám přijdou poprvé, se ptají na to samé ohledně stěhování. Ne, nikam nejedeme. Na chatě máme všechno, není potřeba nic vozit! A tyto poklady v taškách a krabicích patří Petrovi. Má rád procházky po stavebninách a trhu."

Odpověď matky Honzy mnoho objasnila, ale mé překvapení nezmizelo. Mnoho mužů má rádo podobné věci. Můj otec a bratr nejsou výjimkou.

Nicméně jejich "poklady" zabírají jen část balkonu. A tady byly plné hned dvě místnosti! Možná i více. Neviděla jsem všechny kouty jejich bytu. Tak jsem se dozvěděla o další podivnosti otce Honzy. Samozřejmě, říkal předtím, že táta je trochu mimo tento svět, ale nečekala jsem, že až takto.

Pak jsem mávla rukou nad zvláštnostmi otce svého manžela. Za prvé, začaly svatební přípravy – nebylo času na cizí myšlenky. Za druhé, tchán nebyl agresivní, a zbytek – nesmysly. A za třetí, plánovali jsme žít samostatně, právě jsme si vzali hypotéku kvůli tomu.

Takže zvyky Petra nám nijak neměly vadit. Což takhle, věčně se ponořen do svých myšlenek a sbírá nářadí s díly. To byla jeho věc, uvažovala jsem.

Ale po svatbě se tato záležitost stala nejen jeho. Protože tchán, patrně, zaplnil krabicemi a taškami jejich byt se tchyní, začal na našem.

Nejprve to vypadalo nevinně. Tchán psal Honzovi do práce, že si něco koupil na trhu a ptal se, jestli může na nějaký čas tyto nákupy u nás nechat. Pak se manžel ptal, jestli mi to nevadí.

Nevadilo mi to. To bylo jen na nějaký čas, protože Petr si své věci určitě vezme. Nebude přece zaplňovat nimi ne svůj byt? Tak mi to připadalo, ale mýlila jsem se.

Protože měsíce šly a on si své nákupy nebral. Jen přivážel nové a nakonec přestal nás informovat o svých příjezdech.

Patrně tchán usoudil, že když má klíče, navíc, když jsme několikrát souhlasili "přiútulnit" jeho věci, tak formalitám není třeba věnovat pozornost. Když jsme se vraceli z práce, objevovali jsme stále nové a nové krabice a balíčky. Zaplnily celý balkon a pokoj.

Za rok se byt proměnil na sklad! A teď nebylo možné normálně uklidit ani v noci jít do kuchyně, aby si člověk dal pít, protože by nevyhnutelně zakopl o ten bordel.

Bohužel, žádný pokus promluvit si s Petrem o jeho neobvyklém zvyku nebyl úspěšný. Nejprve jsme se nenápadně ptali, kdy si vezme své četné nákupy. Odpověď byla jedna: "brzy".

Když jsme pochopili, že "brzy" nikdy nenastane, začali jsme ho přímo prosit, aby uvolnil náš byt od nich. Poté mlčky položil telefon. Pak už vůbec neodpovídal na naše hovory.

Honza, i když si zvykl na podivnosti otce, byl trochu šokován jeho chováním. Zaplnit naši garsonku, kde tak jako tak nebylo moc místa, házet sliby na vítr, utíkat od odpovědi – dříve si Petr takhle nedovoloval, podle slov manžela.

Nicméně, rozplétat motivy činů tchána jsme neměli zvláštní chuť. Chtěli jsme jen jedno: volně se pohybovat po svém vlastním bytě.

Jednou jsem Honzovi navrhla jít na malou lest: naše bolestivé otázky vzneseme, když budeme v návštěvě u jeho rodičů nebo když přijdou k nám na nějaký svátek. Ale i tento plán selhal.

Tchán se všemožně vyhýbal návštěvám u nás, posílal přes tchyni, že onemocněl. Když jsme navštívili rodiče manžela, Petr se také snažil nám nevpadnout do očí.

A když se nám podařilo "chytit" tchána na chodbě a položit mu tu samou otázku, věrný svým zvykům mlčel, po čemž utíkal na ulici s odkazem na "naléhavé záležitosti". To mlčí, to utíká.

Poslední dobou tchán vůbec začal trávit čas mimo domov, když k nim přijedeme. Přitom, jako dříve, občas navštěvuje náš byt v naší nepřítomnosti, soudě podle nových dávek haraburdí. Zdá se, že někdo vůbec není ve své mysli.

Nedávno jsme se snažili ovlivnit ho přes Lenku. Ale ona nám nechtěla pomoci, odvolávajíc se na marnost jakýchkoli akcí z její strany.

Podle slov tchyně se v mládí neustále snažila bojovat se stavebním shopaholismem svého manžela, ale kromě urážek to k ničemu nevedlo, prostě zavřela oči na tuto kaprízu.

"Na rozpočet skoro neudeří, a Bůh s ním," – myslí si Lenka. Tchán, jak jsem pochopila, vždy kupuje levněji, takže to na jejich rozpočet nevplývá. A škoda, byl by to dobrý argument.

My, na rozdíl od tchyně, nemůžeme smířit s proměnou našeho kdysi útulného bytu na skladový komplex. Ale jak problém vyřešit, zatím nevíme.

Navrhovala jsem Honzovi změnit zámky, ale on říká, že tak nemůže jednat se svými příbuznými. A nezáleží na tom, že jeden jeho příbuzný se s námi nechová příliš slušně. Tak proč on může, a my ne?

Také mě napadlo rozdat to haraburdí sousedům a známým. Stejně tchán z neznámých důvodů nepoužívá. Ale manžel se i zde váhá. To je přece jeho otec, i když takový divný.

Patrně si budu muset vzít věc do svých rukou a sama uspořádat atrakci nevídané štědrosti, aniž bych se ptala manžela. Už se skoro nebojím zkazit vztahy s tchánem. Stejně s námi není v dobrém styku.