"Jakmile jsem otěhotněla, manžel začal navštěvovat bývalou manželku. Na otázku, proč to dělá, řekl, že to není moje věc"

Později mi Tomáš mnohokrát říkal, že právě já byla stimulem se rychleji rozvést, navzdory manipulacím a trikům bývalé manželky. Proto mi ani na mysl nepřišlo, že se nám něco takového může stát!

Věděla jsem, že se rozvedli kvůli nevěře manželky. Tomáš to velmi těžce nesl. Ukázalo se, že mu manželka nevěrná byla opakovaně, několikrát ji přistihl, a tak se nakonec rozhodl pro rozvod. Přestože ve manželství stihli mít dvě děti.

Alespoň tak mi to řekl. Rozvedli se, Tomáš si odpočinul půl roku a poté mi udělal návrh. Řekl, že je připraven na rodinu. Že od našeho setkání snil o tom. Že ode mě chce dítě. Samozřejmě jsem souhlasila.

Těch půl roku nás bývalá manželka neobtěžovala. Tak jsem nějak zapomněla na její existenci. Tomáš jezdil na setkání s dětmi: nejdříve každý víkend, pak jednou za pár týdnů, poté jednou za měsíc. Nebránila jsem těmto cestám, rozhodl se sám a navštěvoval bývalou podle své vůle.

Těšilo mě i zarmucovalo, že se začal méně vídat se svými dětmi. Těšilo – protože můj manžel si vybral mě, zarmucovalo – protože jsem začala přemýšlet. Co o něm říkají taková rozhodnutí a činy, spíše nečinnost?

Ale dlouho přemýšlet mi nebylo třeba. Splnila jsem Tomášův sen a otěhotněla. Byl šťastný, a k mé smůle se podělil o novinu se svou bývalou manželkou. A ona nepromarnila příležitost.

Jakmile se bývalá manželka dozvěděla o mně, o návrhu a těhotenství, okamžitě začala jednat. A musím uznat, že pro ni nebylo těžké muže získat zpět.

Když odjel za ní, nějak jsem necítila, že nastane bída. Ačkoli obvykle moje intuice fungovala jako hodiny. Manžel údajně odjel za dětmi, ale nevrátil se. Během jednoho večera ho přesvědčila, aby zůstal, nikdy jsem se nedozvěděla, jak přesně bývalá toho dosáhla.

Čekala jsem do noci, pak jsem začala volat. Tomáš nebral telefon. Neustoupila jsem – volala, volala a nakonec telefon zvedla právě ona.

- Co chceš? Sem nevolej! Je můj, - a ukončila hovor.

Byla jsem zdrcená. Tomáš opravdu odjel za ní. Zůstal tam. A co já? A co naše dítě? Proč mi pak říkal, abych otěhotněla, proč mi udělal návrh?

Ale následující ráno stál Tomáš u prahu. Byl nějaký vyčerpaný. Omlouval se mi, ale ani květiny jako omluvu nepřinesl. To byl špatný signál, ale moje zamilovanost zvítězila. Navíc jsem uvnitř triumfovala – vybral si mě!

Tomáš zůstal. Byla jsem ochotná mu všechno odpustit, protože jsem ho milovala, protože jsem pod srdcem nosila jeho dítě. Navíc prosil, abych mu začala věřit, přísahal, že už neudělá žádnou chybu. Že vše pochopil, že potřebuje jen mě.

Uvěřila jsem. Vzala jsem si ho. Dva dny po svatbě jsem se probudila sama. Manžel utekl brzy ráno, ve svůj volný den. Ze spaní jsem si vůbec myslela, že jel do práce. Vstala, snídala, podívala se na kalendář a prázdnou předsíň.

Celkově, až do porodu se takhle choval. To odjížděl, to se vracel. Křičel a plakal, že ho učarovala. Navrhoval buď k věštbě jít (mně, z nějakého důvodu!), nebo k rodinnému psychoterapeutovi. Pak přišel čas rodit, a na dva týdny jsem odjela.

Během těchto dvou týdnů se vše rozhodlo. Protože manžel k nám jezdil nejdříve každý den, pak jednou za tři dny, a pak vůbec přestal. Na moje volání neodpovídal. Z porodnice jsem jela taxíkem.

Pouze narození dítěte mi otevřelo oči na Tomáše. Ať se ke mně choval sebehorší, ale vůči dítěti tohle nedovolím! Rozhodla jsem se: budu dítě vychovávat pro sebe. A pokud Tomáš ještě jednou ke mně přijde, vyhodím ho. Zbývalo se jen rozvést.