"Dědictví babička zanechává bratrovi – on je pokračovatelem rodu, a o ni se mám starat já – protože jsem žena"

A vše kvůli babiččinu dědictví.

Oni s maminkou si mysleli a rozhodli, že byt a chata babičky mají připadnout bratrovi, protože je muž, pokračovatel rodu. A veškerou péči o babičku mám převzít já. Mamince už je to těžké, ale mě jako mladou ženu to čeká. Ale já z nějakého důvodu odmítla takovou čest.

V naší rodině byl vždy "kult mužských kalhot". Babička i maminka žily v rozvodu, s osobním životem to nešlo, tak kolem mého mladšího bratra skoro dělali kotrmelce. Poslední bonbonka – pro Antonína, nejlepší kousek – pro Antonína, sladké bobule z chaty – no, myslím, že chápete.

A já jsem neměla štěstí ve všech směrech. Jsem starší a navíc jsem se narodila jako dívka. Takže jsem musela za bratrem i postel ustlat, až do osmé třídy, a snídaní-večeří ho krmit, protože "chlapec by neměl vařit sám, když doma je tolik žen". Vařit pro sebe – to znamená nalít čaj nebo kakao, nakrájet sendvič a v mikrovlnné troubě ohřát talíř polévky. Velký problém.

S takovým přístupem k výchově nebylo divu, že se Antonín k nám všem choval jako k služebnictvu. Za celý svůj život si nepamatuji, že by aspoň jednou sám umyl nádobí, připravil si alespoň vajíčka nebo sám hodil věci do prádla.

– Muž by se neměl zabývat ženskými věcmi.

Ach, jak jsem se zlobila z takových úvah a chování maminky a babičky. Kolikrát jsem stávkovala, zvláště když to pro mě bylo těžké v deváté a jedenácté třídě, když jsem musela skládat zkoušky. Potřebovala jsem se učit, a hlava mi pukala, a maminka s babičkou se střídaly ve voláních.

– Jsi doma? A Antonína jsi přivítala, dala mu oběd? Proč ještě ve škole? Jaké přípravy? Pojď rychle domů, tam dítě hladově sedí, a ona se zabývá nesmysly!

Když jsem byla v deváté třídě, bratr dokončoval pátou. Už byl schopen si poradit s mikrovlnnou troubou. Vzhledem k tomu, že byl výškou přibližně jako já, tak neměl problém dostat polévku z lednice. Ale ne, musela jsem přerušit lekce a běžet domů, aby jsem nakrmila hladovějícího chlapce. A pak ještě sedět a dělat s ním úkoly.

Ve jedenácté třídě byla situace stejná, ačkoli bratr už vyrostl. Více samostatným se nestal, díky mamince a babičce. Jak jsem se vůbec dokázala normálně připravit na zkoušky, je pro mě záhadou. Ale mé úspěchy nikoho zvlášť nepotěšily.

– Na co je dívce vzdělání? Měla bys se snažit vybudovat pevnou rodinu, vychovávat děti, těšit manžela, starat se o dům. Co dobrého je ve vzdělání tvé maminky? – řekla babička.

Já ale nechtěla zoufale hledat manžela, hnát ho k oltáři a pak se trápit, protože odešel k ženě, která není tak zaměřená na domácnost. Chtěla jsem studovat prezenčně, ale hned mi řekli, že moje studium nikdo platit nebude. Nemá smysl marnit peníze, říkali.

Tak jsem si sbalila věci a odešla z domu, nechala maminku a babičku, aby se točily kolem Antonína. Sama jsem si našla práci, později se přestěhovala od kamarádky do pronajatého pokoje a příští rok jsem nastoupila na kombinované studium. S maminkou a babičkou jsem komunikovala jen o svátcích. Ony mi samy nevolaly, neměly kdy.

Navíc se na mě naštvaly. Protože jsem teď s nimi nežila, babička musela odejít z práce, aby krmila vnuka obědy a nenechávala ho samotného doma. O mé existenci si vzpomněli, když Antonínovi bylo osmnáct a blížila se armáda. Ode mě chtěli hodně peněz, abychom ho vyvázli.

Neměla jsem peníze a nehodlala jsem je hledat. Co šokovalo maminku a babičku. Jak to – nechtít udělat něco pro dobro Antonína? Tehdy jsme se velmi a velmi pohádali, dokonce mi oficiálně řekli, že už nemám domov. Ačkoli za poslední roky jsem tam byla asi třikrát.

Nakonec do armády bratr nešel, nějak to vyřešili. A já na následující roky byla od rodiny odříznutá. Nemohu říci, že by mě to moc mrzelo.

Dokončila jsem univerzitu, změnila práci, vzala hypotéku, seznámila se a přestěhovala se k příteli. Už dva roky spolu žijeme a uvažujeme o svatbě. Moje příbuzné o mém životě nic nevědí. Ale najednou přišel nečekaný telefonát.

Volala maminka, jako by nebylo sedm let ticha, a pozvala mě na návštěvu. Cítila jsem, že ode mě něco chtějí, ale rozhodla jsem se jít. Bylo to zajímavé. A nepletla jsem se.

Přivítali mě bratr, babička a maminka. Ihned mi bylo oznámeno velké potěšení – Antonín se žení. Dokonce se ze slušnosti zeptali, jak se mám. Bylo vidět, že jejich odpověď je moc nezajímá, tak jsem se vymluvila obecnými frázemi.

– Tady je to tak. Antonín se žení, potřebuje někam přivést ženu. Takže babička mu zanechává svůj byt a chatu. Takže ty musíš vzít babičku k sobě, už ji bez dohledu žít je těžké.

Myslela jsem, že jsem slyšela jen polovinu rozhovoru, protože spojení mezi zanecháním dědictví bratrovi a přestěhováním babičky ke mně jsem neviděla.

– A proč náhle ne k tobě? – podívala jsem se na maminku. Proč toto potěšení nedostalo Antonín, ani jsem se neptala – to bylo jasné.

– Vlastně už taky nejsem mladá, je mi to těžké!

– Dobře. Tak ať se stará Antonín. Jemu dědictví – jemu a péče.

– Ale on je muž! A co když bude potřebovat pomoc s mytím? Co to meleš? – rozčílila se babička.

Řekla jsem, že bratr brzy získá manželku, kterou lze zapojit do této bohulibé činnosti. Za třípokojový byt a chatu se dá trochu pokořit hrdost.

– No, to ještě nebylo! Tobě je babička, a snacha kdo?

– A snacha je pro ni dobrodinkyně, která ji zachránila před hypotékou.

Co bylo vtipné – bratr celý rozhovor seděl v telefonu, jako by se ho rozhovor vůbec netýkal. Nebo byl přesvědčený, že vše už bylo rozhodnuto, a teď jen otřásají formalitami.

Ale já byla proti tomu, vzít babičku k sobě. A kam? Mám jednopokojový byt na hypotéku, kde žiji s přítelem. Maminka má dvoupokojový, bratr třípokojový, a babičku má vzít já. Dědictví mě minulo, ale veškeré starosti padly právě na mě.

Maminka s babičkou mě nazvaly malichernou merkantilní ženou, která má na rodinu kašlat a která se za peníz udusí. Tak ať. Ale souhlasit s jejich bláznivými nápady nehodlám. Chtějí si co nejvíce usnadnit Antonínův život? Dopředu a s hudbou, ale ne na můj účet.