Pavel tiše otevřel dveře bytu, a tam tchýně s manželkou nadšeně mluvily o něm: "Jak se nestydí říkat takové věci"

Byl dobrým zaměstnancem.

Ředitel řekl, že by měl přejít do jiného oddělení.

Pavel se zamračil: bylo škoda opouštět ten útulný kabinet, odevzdávat své výsledky neznámo komu a přecházet do toho polorozpadlého oddělení.

Plat, samozřejmě, nabízeli dobrý. Ale vždyť štěstí není v penězích, že?

Klid stojí víc.

Pavel se natáhl a jeho myšlenky se opět obrátily na tchyni, která dnes přijela.

S matkou manželky, Evou, to mezi nimi neklaplo od samého začátku. Přesněji, od té chvíle, kdy Katka při první velké hádce náhle prohlásila:

-Máma měla pravdu, že k sobě nejsme, naléhala na mě, abych si to rozmyslela, a já ji neposlechla.

Pavel už si zvykl, že při hádce Katka mohla říct Bůh ví co, ale další ráno o tom úspěšně zapomněla. Takovou povahu měla.

To pochopil hned, takže ji rychle odpouštěl, ale ta slova o tchyni byla z nějakého důvodu velmi nepříjemná a hluboce se mu vryla do duše, a proto teď při každém příjezdu její matky udržoval hrdé mlčení.

V podstatě sama Eva nebyla moc upovídaná. Tchyně se snažila přijíždět na krátko, asi jí také byla těžká přítomnost zetě.

Byl pátek a Pavel obvykle chodil s kolegy do kavárny. Dnes se rozhodl s nimi nejít. Pavel tiše otevřel dveře bytu svým klíčem, vyzul se a potichu nakoukl do kuchyně.

Tam tchyně s manželkou připravovaly večeři a nadšeně si povídaly. Z prvních slov pochopil, že se baví o něm. Matka se ptala, jestli manžel často chodí ven, jestli se hádají.

Ale poslední slova byla mimořádná. Řekla, že manžela je třeba inspirovat k činům, věřit mu, pak se bude chtít ospravedlnit tvé důvěře. Znovu opatrně nakoukl do kuchyně.

Ženy stály, objímajíc se. Pavel se vrátil ke dveřím, otevřel je a úmyslně je hlasitě zavřel, a pak vešel do kuchyně.

Stály a dívaly se na něj jakýmsi osvícenými očima. A on přistoupil a tiše je obejmul obě. Pak chraplavým hlasem od vzrušení řekl:

– No, gratulujte, zítra mám novou pozici!

– Gratulujeme, Pavle! – usmála se Eva, nenápadně mrkajíc na Katku.

– Věříme ti!

– Děkuji ... Mami! – odpověděl dojatě Pavel.