"Můj manžel je o 20 let starší. Maminka mě varovala, že takový rozdíl bude mít následky. A tady je starý dědeček a já teprve začínám žít"

Maminka mě dlouho přemlouvala, abych takovou chybu neudělala, že dříve nebo později toho budu litovat.

Ale já jí nevěřila a přesto jsme se vzali. Narodil se nám syn, je už dospělý. A v současné době jsem v rozkvětu svých let. Jsem připravena dobývat svět, ale vedle mě je dědeček, kterého ani do Trutnova na vodičku nezatáhnu!

Jsem mladší než manžel o dvacet let. Když jsme se vzali, neviděla jsem v rozdílu nic špatného. Ale teď, když můj manžel stárne a já jsem stále v rozkvětu sil - rozdíl je velmi nápadný.

Když jsem si brala Jiřího, byl úplně jiným člověkem. Maminka varovala, že rozdíl ve věku nás "dohoní". Nechtěla jsem jí věřit, ale teď s ní souhlasím. Připadá mi, že žiju s dědečkem.

Bylo mi třicet, když jsem potkala Jiřího. Padesátiletý muž v rozkvětu sil mě opravdu uchvátil. Vypadal lépe než na fotkách z mládí. Typ muže, kterému věk a šediny nepochybně sluší.

Kromě toho, doslova mě pronásledoval a naše setkání byla plná dobrodružství. Bral mě na výlety do přírody nebo jsme o víkendech prozkoumávali města a jejich architekturu.

Před setkáním s ním jsem chodila s mladíkem, který nedosahoval ani "kotníků" Jiřího. Doma jsme koukali na seriály, jedli pizzu a jednou za rok jsme někam jeli odpočívat.

To byla změna k lepšímu a brzy jsem přijala jeho návrh.

Maminka mě varovala, že Jiří nebude vždy takový. Podle jejího názoru pro mě dělal vše možné, chtěl na mě udělat dojem. Nechtěla jsem tomu věřit a vzala si ho.

Brzy se nám narodilo dítě, a to je pravda, možná to Jiřího opravdu oslabilo.

Nedostatek spánku, starosti, pláč malého - Jiří to už jednou zažil a úplně ho to vyčerpalo.

Náš syn vyrostl, já jsem začala hodně pracovat a těšit se ze života. Stále chci cestovat, objevovat a užívat si. Toužím po romantice a pozornosti.

Ale Jiří už v osm večer chce obout pantofle a sedět před televizí.

O víkendech rád něco tvoří, a v létě se rád vrtá na chatě. Je skvělým tátou, ale je velmi unavený.

Už nechce cestovat a málokdy chce vycházet z bytu. Bojím se, že to je teprve začátek.

Cítím se nejlépe ve svém životě a rozhodně nehodlám hrát s ním hru na dva staříky.

Snažím se ho přemlouvat, nutit ho jednat. Vzala jsem ho do hor, ale první den ho bolelo koleno a potom ležel, protože si natáhl záda. Večer jsem strávila sama.

Jsem z toho zoufalá. Jiří mě nezanedbává, i když často nemá takovou energii jako dříve. Ale chci víc. Jiří se čím dál tím častěji obrací na rodinného lékaře, protože mu pořád něco není dobře.

Asi jsem opravdu divná, ale teprve teď jsem si uvědomila tvrdou realitu. Jiří před mýma očima vyhasíná a já se budu muset o něj starat.

"Jiříku, nemůžeme se prostě vzdát a sedět doma s novinami nebo telefonem v ruce!" - říkala jsem manželovi, aby si to rozmyslel, a my jsme alespoň o víkendu jeli do toho Trutnova.