"Šťastný rozvod: k tomu všemu, že manžel žil v domě mých rodičů, chtěl ještě přestěhovat matku"

Po svatbě jsme všichni bydleli v dvoupatrovém domě, který koupil táta.

Vlastní peníze jsme s manželem neměli, takže jsme museli žít na účet mých rodičů.

Milovali mě a v ničem mi neodmítali. Ačkoliv jednou mě táta zeptal:

- Budeme vás dlouho živit? Tebe ano, ale platit život tvému manželovi je opravdu příliš. Nemyslí si najít práci? Nebo plánujete celý život sedět na našem krku?

S tátou jsem souhlasila, ale co jsem měla dělat.

Ondřejovi se nikde pracovat nechtělo. Myslel si, že práce, kterou mu nabízejí, je pro něho ponižující.

- Jsem zeť bohatého podnikatele, nesluší mi pracovat obyčejným manažerem. Práce administrátora nebo ředitele – to by bylo něco. - říkal.

Ale s jeho vzděláním ho mohli vzít jen jako dělníka.

Ani devět tříd nedokončil. Jednou jsem požádala tátu, aby Ondřeje vzal do práce. Ale táta mi odmítl.

- Jediné, co mu mohu nabídnout, je práce kurýra. S malým oddělením by si neuměl poradit, a navíc mu nedůvěřuji. - vysvětloval své odmítnutí táta.

Problémy nastaly i s tchyní. Viděla, že syn žije ne chudě. Proto se rozhodla, že když v tomto domě žije syn, může i ona. Časté přespávání a příjezdy tchyně se nikomu nelíbily, zejména mému otci.

- Katko, jak dlouho to bude trvat? Zajišťovat tvého manžela nebylo v mých plánech, teď ještě tvoje tchyně k nám chce jezdit. Takto to nejde. Včera tvojí matce oznámila, že když se objeví vnuci, přestěhuje se k nám navždy. A víš proč? Aby se starala o vnuky, protože nám nedůvěřuje. Řeknu ti to tak, pokud zítra z našeho domu neodejde, vyženu ji spolu s tvým manželem.

Tátu jsem pochopila. A ani mně se to nelíbilo. Manžel jako malé dítě chtěl hodně věcí, ale sám pro to nic nedělal. A jeho matka také.

Když jsem Ondřejovi řekla, že táta je proti přestěhování jeho matky, urazil se. A já jsem pochopila, že s ním žít nelze. Je to opravdový donchuán. Teď jsem ve šťastném rozvodu. Lituji jen ztraceného času s ním.