"Celý život jsem hledal ideální manželku a když jsem ji našel, utekl jsem od ní"

Vybíral jsem tu nejlepší, aby byla dokonalá ve všech ohledech. Mírně sympatická, s ustupující povahou, aby mi, jako muži, neodporovala, a ještě aby byla uklizená, vyrovnaná a gramotná.

Proč bych potřeboval nějakou hloupou holku z minulosti? Chtěl jsem s manželkou přemýšlet o duchovním, věčném a krásném. Vždyť jsem odborník na pedagogiku.

Nakonec, jakoby jsem ji potkal. Jmenuje se Lucie. No, hned jsem kolem ní začal kroužit jako březnový kocour.

Nevím, co zabralo - má charisma, vytrvalost nebo zvídavý rozum, ale Lucie mi opětovala city.

Brzy jsme se vzali. Lucka byla ideálem, o kterém se dá jen snít. Všem mým požadavkům odpovídala. Žili jsme tři roky.

V domě byl ideální pořádek, vždy chutně uvařeno, dcera upravená, sama jako z obrázku, mé košile vyžehlené a ponožky párové složené v komodě. Nikdy neodporuje, nevyčítá mi. I mé hrubosti odpouští, jen tiše a s výčitkou se na mě podívá.

A co víc si přát? Nevěřili byste, ale po třech letech mi to všechno přestalo vyhovovat, otrávilo. Ne manželka, ale jakýsi robot, s ní se ani pohádat nelze. Speciálně jsem začal být hrubý, několikrát jsem se opil.

A ona mlčí. Jen výčitavě pohlíží svýma kornflowerovýma očima.

Nějaký věčný den svišťů. Pořád to samé! Ani k čemu se nepřipíchnout. A tak jsem si našel milenku - Evu, pracovala v kadeřnictví, jen tam jsem se stříhal.

Manželce jsem svůj románek zvlášť neskrýval. Každou sobotu jsem k ní jel, zůstával u ní přes noc, někdy i na několik dní. Myslíte, že mi aspoň jednou způsobila scénu? Ne, jen smutněla a přestala se na mě dívat.

A pak náhle odjela k mámě. Odtamtud zavolala a řekla, že mi nemůže odpustit.

Ha! Potřebuji její odpuštění! Na rozvod jsem podal okamžitě. Přátelé a známí mě otevřeně nazývali idiotem, ale já nikoho neposlouchal.

S Lucií jsme se rozvedli, na dceru jsem měl platit. To samozřejmě nebylo příjemné, ale co naděláš? Vlastní dítě.

A za rok jsem se oženil znovu. Ne, ne s Evou. Ta se přesunula od mě k místnímu podnikateli. Vzal jsem si Lenku. Pracovala v obchodě vedle domu, a já po rozvodu nějak táhl k silným nápojům.

Tam jsme se s Lenkou blíže poznali.

Lenka je úplný opak mé první manželky: hrubá, hysterická, neumí vařit, v domě nepořádek. Hádáme se skoro každý den, s důvodem i bez.

Žijeme už deset let. Ze školy jsem už dávno odešel. Pohádal jsem se s vedením. Nelíbil se jim můj vzhled - prý košile už nejsou ideální.

Teď s Lenkou pracuji v obchodě, jsem skladník. A co takového? Všechna povolání by měla být vážena.

Syn nám s Lenkou roste, zlobivý a lenoch. Ano, žijeme špatně, ale ne jednotvárně, dokonce veselo. Každý den něco nového: ať už hádka nebo usmíření. Žádná nuda, adrenalin - super! Občas, pravda, lituji... O co?

No, že z mého mizerného platu stále odškrtávají 25% dceři. Ještě téměř šest let mi zbývá platit! Dlouho.

Jak tam Lucie s dcerou žije, ani nevím. Ale jak jinak? Nudně, samozřejmě. Takoví lidé se nemění. Stále skládá prádlo do ideálních hromádek a prach i pod postelemi třikrát týdně utírá.

A nedávno jsem na sociálních sítích našel svou dceru. A ona je mi podobná! I když matka ji stejně svou výchovou zkazí. Bude taková blažená, žádný adrenalin! A co je ve životě hlavní? Správně, emoce!