"Chtěla jsem se provdat za bohatého muže, a on navrhl předmanželskou smlouvu a staré auto"

Strach a panika mě ovládly, protože dříve platil manžel a já se starala o domácnost.

Snažila jsem se najít práci sama, ale všude jsem dostávala odmítnutí. Pak známá požádala o pomoc pro svého souseda. Nedávno se rozvedl s manželkou, tak potřeboval pomocnici v domácnosti.

Byla jsem té nabídky velmi ráda. David nabízel dobrou cenu tomu, kdo k němu přijede dvakrát týdně. Bylo třeba vařit, uklízet, prát.

Když jsem uviděla majitele domu, proběhla mi hlavou myšlenka: „Takového muže bych chtěla.“

David vypadal impozantně, byl galantní a zdvořilý. I když mi popisoval mé povinnosti, vždy se usmíval a v jeho očích hořel jakýsi plamínek.

Při mé další návštěvě David mě představil svým dcerám, které se právě vrátily od babičky. Starší dceři bylo 18 let, mladší 16. Dívky se mnou zdvořile pozdravily a pak šly do svých pokojů.

Už za týden majitel začal projevovat ke mně zájem.

- Věruško, nechcete se mnou vypít kávu? - zeptal se David, dívaje se mi přímo do očí.

- Ano, samozřejmě. Hned ji uvařím.

- Ne, chci si s Vámi vypít kávu daleko od domova. Pojedete se mnou do restaurace?

Celý večer jsme strávili spolu. Byla jsem v sedmém nebi, domnívajíc se, že brzy se přestěhuji do velkého útulného domu a můj život bude opět bezstarostný.

Když David navrhl, abych u něj zůstala přes noc, s radostí jsem souhlasila.

Můj dospělý syn žil zvlášť se svou přítelkyní. Náš byt byl prázdný, tak jsem někdy zůstávala přes noc tam. V těch chvílích jsem se mohla uvolnit, přemýšlet. Občas jsem potřebovala být sama.

Jednou, když jsem se vrátila k Davidovi, slyšela jsem jeho telefonní rozhovor s matkou.

"Mamo, já nejsem blázen. Nechystám se oženit s Věrou. Všechno mé majetek dostanou jen dívky. S žádnou cizí babou ho nebudou dělit. Ona mi jen pomáhá v domácnosti," řekl David.

Všechny mé naděje na klidný život hospodyňky se rozpadly, ale rozhodla jsem se nevzdat.

Nevtrhla jsem do pokoje, aby jsem vyřešila vztahy, i když emoce vřely. I po skončení rozhovoru jsem počkala malou pauzu a teprve poté jsem vstoupila.

- Jak se mi za tebou stýskalo. A co jsi dělal, když jsem nebyla? - snažila jsem se, aby můj hlas zněl co nejvíce svůdně.

- Nic zvláštního jsem nedělal. Nedávno jsem mluvil s maminkou.

Následující dva týdny jsem se snažila být něžná, laskavá a zdvořilá. Chápala jsem, že na mně závisí, jaké budou naše další vztahy. A jednoho večera jsem připravila nádhernou večeři, prostřela stůl, přivezla láhev červeného, které David miloval.

- Miláčku, chci ti udělat návrh! - prohodila jsem.

- To je teda něco! Na to jsem nebyl připraven, - David byl šokován, to bylo hned cítit.

- Chci být tvojí manželkou! Co je na tom divného? Jsi ten muž, na kterého jsem čekala celý život!

- Dobře. Ale uzavřeme předmanželskou smlouvu, po minutové pauze pronesl David.

Abych zjistila jeho záměry, zeptala jsem se: "A co bude v předmanželské smlouvě?"

- Pokud budeš vykonávat stejné práce v domácnosti, jaké jsi vykonávala dříve, dostaneš auto. Dům bude v každém případě patřit dívkám.

- Chceš se oženit, abys ušetřil na domácí pracovnici? A za úplatu půjde tvé staré auto? Jak nízko si ceníš mé služby, neměla jsem už co očekávat.

- Takže podmínky tě nevyhovují? Pak už nemáme o čem mluvit, - odsekl David.

Když jsem sbírala věci, snažila jsem se neplakat. Můj už bývalý kavalír neřekl už ani slovo. Bylo jasné, že ke mně nemá žádné city. To mi na duši dělalo ještě hůř.

Za rok jsem se od té samé známé, která mě s Davidem seznámila, dozvěděla o jeho osudu. Přibližně za půl roku se k němu přestěhovala žena s dítětem. Dokonce se zdá, že se vzali.

Já jsem si našla práci, kterou jsem našla sotva. Na osobním frontě u mě bez změn.