"Manžel mi nic nemůže říci do očí, ale pravidelně si stěžuje své mamince: možná nejsme pár"

Mně do očí o své nespokojenosti s něčím říci nemůže, ale stěžuje si na to své mamince, a ta už bez zbytečného studu začne mě vyčítat.

Myslela jsem si, že muž do třiceti let by už nějak měl umět vyjadřovat své myšlenky a pocity sám, bez maminky, protože to připomíná mateřskou školku.

Pamatuji si, když byl můj bratr malý, pětiletý, velmi se styděl cizích lidí a vůbec velkého shromáždění lidí, tak když něco řekl, tak mamince do ucha.

Chtěl jablko - mamince zašeptal, ona mu už dala jablko. Chtěl na záchod, zeptat se na něco, někam jít, něco udělat - veškerá komunikace se světem přes maminku.

Ale bratr vyrostl. A můj manžel stále nevyrostl, protože stále si stěžuje mamince, doufaje, že ona problém vyřeší.

Po svatbě jsem od tchyně velmi originálním způsobem zjistila, že manželovi se nelíbí, jak vařím. Byl zvyklý u maminky na vše smažené, tučné, a u mě je kultura stravování jiná, v naší rodině to tak bylo zavedeno.

Manžel mi nic neřekl, dál jedl jídlo, které jsem připravila, a sám si pravděpodobně stěžoval mamince, že mu to nechutná. Maminka přijela zachránit dítě před hladem.

Bez varování, v sobotu ráno se na našem prahu objevila tchyně. Mé výchově nedovolilo ji nechat za prahem, ale moc jsem to chtěla udělat.

"Potěšiv" mě, že je u nás na celý víkend a zpáteční vlak má až v pondělí večer, tchyně vešla a začala vykládat ze svých kufrů sklenice s konzervací.

Tchyninu konzervaci jíst nemohla, tam vše plave v oleji, několikrát jsem to zkoušela, pak jsem trpěla s žaludkem, nebyl na takové zátěže zvyklý.

Myslím si, že lečo, které tchyně přivezla, je ze padesáti procent tvořeno olejem, ze čtyřiceti procent rýží, co zbylo, jsou to zelenina.

A tak přinesla k nám všechen ten luxus. Kdyby jen přinesla, tak to budiž, ale přivezla si s sebou i komentáře.

Začala vyprávět, že její synáček zhubl tady s mou věčnou dietou, potřebuje se pořádně najíst. Jaká dieta? Nebyla ani nablízku. Prostě z mého jídla olej a tuk netečou, na tom vše.

Tchyně se rozhodla mě naučit vařit. Já, čerstvá nevěsta, jsem si netroufla být hrubá k matce manžela, ačkoliv jsem to měla udělat hned, nečekat na pokračování.

Dívala jsem se s hrůzou, jak tchyně vaří polévku. Tam ve smaženici bylo tolik oleje, že to vypadalo, jako by smaženici dělali ve fritéze. Pak obsah pánve spolu s olejem vylila do hrnce.

Přísahám, když to udělala, byla tam centimetrová vrstva oleje na povrchu. A ona ještě tak hrdě ukazuje prstem, říká, zapamatuj si, jak má vypadat polévka.

Synovi smažila vajíčka, zase nalila tolik oleje, že ty nešťastná vejce v oleji prostě plavala. A ještě mu toto nechutné jídlo podávala s majonézou.

Po odjezdu tchyně jsem se rozhodla promluvit si s manželem. Řekla jsem, že máme svoji rodinu a pokud jsou nějaké problémy a nedorozumění, tak bychom to měli nejdříve řešit mezi sebou, a ne snažit se zapojit vnější lidi.

Manžel řekl, že všechno chápe, ale ve skutečnosti se ukázalo, že nic nepochopil. To potvrdil telefonát od tchyně za čtyři měsíce.

Začala mi vyčítat, že vůbec nedbám o vnější vzhled jejího syna. Tady mu odpadl knoflík na košili a já ignorovala tento křiklavý fakt dva týdny.

Moje agresi tehdy neznala hranic. No vážně? Kvůli knoflíku volat a stěžovat si mamince? Nemluvě o tom, že si to může přišít sám, ale aspoň mi to mohl říct?

- A ty co, když jsi žehlila košili, sama jsi si nevšimla? - rozhořčila se tchyně.

Oznámila jsem jí, že manželovi košile nežehlím, máme odpařovač, čímž vyvolala další vlnu bouří. Ale já už je neposlouchala, myslela jsem na své.

Knoflík na manželovu košili jsem přišila demonstrativně. Zeptala jsem se, jestli nemá ještě nějaké problémy, o kterých se mu zatím nepodařilo informovat svou maminku? Manžel ani nepředstíral, že je v rozpacích.

Ještě půl roku jsme potom žili klidně. Myslela jsem si, že manžel konečně pochopil, že něco není třeba předávat přes maminku, ale mluvit sám. Příliš dobře jsem o něm myslela.

Zavolala mi tchyně a začala vyprávět, že její syn potřebuje změnit práci, protože ho tam neocení a nedávají mu postavit kariéru. Končí za týden a jde.

Bylo mi zajímavé, jestli tchyně volala synovu nadřízenému? A co? Má nějaké nároky, stěžuje si mamince, a ta už podle osvědčeného schématu volá a vše vyřizuje.

Na tohoto mamánkova synka jsem se ani nezlobila. Požádala jsem ho, aby si sbalil věci a opustil můj byt, protože takového manžela nepotřebuji.

A vůbec mě nepřekvapilo, když mi večer téhož dne zavolala tchyně. S jakým potěšením jsem její číslo zařadila na černou listinu. Nejšťastnější moment za celý můj rodinný život!