Teprve když přistoupil ke dveřím svého domu, Jan si vzpomněl, že se měl "vrátit" ze služební cesty za týden

Vyšel z vrátnice a začal čekat na Lenku, která měla něco předat Evě.

"Fabrika, kde pracuje Lenka," řekla Eva během snídaně, "je sto metrů od tvé továrny."

"Ano," souhlasil Jan. "Je tam nějaká fabrika. A co?"

"Ale nepřerušuj mě, poslouchej dál. Věc je v tom, že speciálně pro mě Lenka objednala a dostala spoustu pěkných věcí."

"Jakých věcí?" zeptal se Jan.

"Řekla jsem 'pěkných'. Uvidíš, budou se ti líbit. Ale to není podstatné."

"A v čem je podstata?"

"Můžeš alespoň minutu mlčet a na nic se neptat?"

"Mohu."

"No, tak poslouchej. Ty věci musím od ní dnes do čtvrté odpoledne vyzvednout. Ale dnes to stihnout nemohu. Proto tě prosím, abys to udělal."

"Udělat co?"

"Teď to schválně děláš, že? Ano? Vyzvednout věci, to je ono. A zaplatit."

"Měla jsi to rovnou říct."

"Přijde k tvé vrátnici přesně v půl třetí. Vezmeš od ní krabici a předáš jí peníze."

"A kde vezmu peníze?"

"Peníze ti dám já."

"Kolik?"

Eva uvedla částku.

"Kolik?" vykřikl Jan s hrůzou. "Za co takové peníze? Za věci?"

"U nás to teď sehnat nejde. A Lenka má možnost. Krátce řečeno, nebrzdi."

"Nebrzdím, prostě tomu nerozumím," řekl Jan. "Platit takové obrovské peníze za nějaké věci! Myslím, že je to nerozvážnost."

"A ty nemusíš rozumět," řekla Eva.

"Tvá úloha je vyzvednout krabici a předat peníze.

Doufám, že toto jednoduché úkolu ti mohu svěřit?"

"Ověřit, samozřejmě, můžeš. Ale mám otázku. Nemůžeme peníze převést? Nebo musíme nutně hotově, nebo co, předávat?"

"Převést nemůžeme. Protože tak velká částka by mohla vyvolat podezření. A Lenka se v žádném případě nesmí objevit."

Jan se začal cítit neklidně.

"Co znamená 'nesmí se objevit'?" nervózně se zeptal.

"Všichni mohou, ale ona ne? Co dělá? Něco zakázaného? Hned upozorňuji, že jsem zákonný občan a nechci se tím nějak poskvrnit."

"Proč vždycky hledáš všechno hrozné, Honzo? Jak to můžeš dělat?"

"Za prvé, ne hned. A za druhé, jak můžu. Souhlasíš, že jsem měl důvod tak myslet."

"Lenka se ničím takovým, co sis myslel, nezabývá," odpověděla Eva.

"Je to poctivý podnikatel. Jen... prostě šetří na daních."

"Aha, pokud na daních," uklidnil se Jan, "pak je to jasné. Měla jsi to rovnou říct."

"Tak mohu na tebe spolehnout?"

"Můžeš!"

"Opravdu to zvládneš? Vezmeš od Lenky věci? Peníze předáš?"

"Věci vezmu," odpověděl Jan. "Peníze předám. Zvládnu to."

A teď stál u vrátnice a čekal na Lenku.

"Nejste náhodou Jan?" zeptal se neznámý muž.

Při ptaní se muž rozhlížel na všechny strany.

"Jan," odpověděl Jan a také se rozhlédl na všechny strany.

"Lenka nemohla přijet, poslala mě."

S těmito slovy muž dal někomu znamení, a další muž vyndal z nákladního auta, které stálo vedle, obrovskou krabici, postavil ji vedle Jana, vrátil se do auta a auto odjelo.

"Je to všechno, jak jsme se domluvili," řekl muž.

Jan předal muži tašku s penězi.

"Doufám," řekl muž, "že je to přesně? Nemusíme to přepočítávat?"

Jan takovou otázku nečekal a proto zmateně pokrčil rameny a zakroutil hlavou.

"Když nevěříte, můžete to přepočítat," řekl. "Jen jsem nepochopil, zda tady chcete přepočítávat?"

"Žertuji," řekl muž. "Pozdravuj Evu. S krabicí opatrně. Radím, abyste s ní nejel metrem."

"Proč?"

"Tam by ji pravděpodobně chtěli prohlédnout. A potřebujete to? Protože já ne."

"A já také ne," odpověděl Jan. "Ale... myslel jsem, že se nemáme čeho bát. A v té krabici není nic takového, co by..."

"Vždycky se máme čeho bát," řekl muž. "Obzvláště teď," rozhlédl se na všechny strany, "když je kolem tak neklidno. Sledovali jste poslední zprávy?"

"Ne, právě jsem přišel z práce a..."

"A nesledujte," řekl muž. "Pro nás tam není nic povzbudivého."

"Pro nás s vámi?" zeptal se Jan vystrašeně. "Co tím myslíte?"

"Přesně to, co si myslíte," odpověděl muž. "Sbohem. A ať nám všem pomůže nějaký svatý."

"Jaký 'svatý'?"

"Kdokoli. Tady není na výběr."

"Jsem nevěřící."

"Myslíte, že vás to zachrání?"

"Ne, ale..."

"Každopádně se za vás pomodlím," řekl muž a podal Janovi ruku.

Jan potřásl rukou neznámému muži a pak zmateně sledoval, jak odchází za roh.

A kam teď mám jít? — přemýšlel Jan. — Bude se za mě modlit. To mi teď opravdu chybělo. — Jan se rozhlédl. Nic podezřelého neviděl. Kývl na známé, kteří šli kolem. Podíval se na krabici. — Snad do metra? Ale muž řekl, že s ní do metra nemůžu. Neprojde kontrolou.

Pane bože, proč jsem se do toho všeho zapletl, — v tom okamžiku si Jan uvědomil, že už není tak nevěřící, jak se před pěti minutami zdálo. — Hned bylo jasné, — přemýšlel, — že je to pochybná záležitost.

"Věci jsou hezké! — vzpomínal na slova Evy. — Budou se ti líbit."

Jan těžce vydechl a zavolal nákladní taxi, protože do běžného taxi by ta krabice nevešla.

"Vím, — přemýšlel během čekání na taxi a s nenávistí se díval na obrovskou krabici stojící vedle něj, — co to jsou za věci, pokud se za ně platí tak velké peníze, které nelze převést bezhotovostně."

Celou cestu domů Jan s hrůzou přemýšlel o tom, do jakého příběhu se zapletl.

"Proč jsem se jen zapletl s tou Evou, ať ji sakra, — přemýšlel. — Všechno bylo v pořádku. Manželka, dítě. Ale ne, muselo mě to táhnout na sladké. No a teď cítím, že mi toho sladkého naservírují až až. Na deset let, s konfiskací. Možná i doživotí. A co když mě už teď někdo sleduje? Jaká hrůza."

Teprve když přistoupil ke dveřím svého vchodu, Jan si vzpomněl, že se měl vrátit ze služební cesty za týden. A vzpomněl si ne hned, ale až poté, co klíč od domovního telefonu nefungoval.

"Proč jsem sem vůbec přijel? — lekl se Jan. — Eva na mě čeká. A z práce jsem měl jet k ní, ne domů. A tyto klíče jsou od jejího domu, ne od mého. A kde jsou moje klíče? Moje klíče jsou v saku, které zůstalo u Evy doma, protože jsem si ho kvůli náhlému oteplování neoblékl. Ještě ta krabice tady! Ať mě nikdo nevidí. Ať..."

"A co tu děláš, zetě?" — uslyšel Jan přísný hlas za sebou.

Uvnitř Jana nejprve vše zchladlo a pak se to přetrhlo.

"Tchýně! — pomyslel si Jan. — Ať ji sakra. No to snad ne! A co jí teď mám říct? Vždyť ví, že jsem na služební cestě. Klidně. Hlavně se nerozčilovat. Teď něco vymyslím."

"Dobrý den, Věra," — otočil se a odvážně pohlédl do očí, jistě odpověděl Jan.

"Říkal jsi, že tě dva týdny nebude?" — zeptala se Věra. — A uběhl jen jeden. Proč jsi náhle přijel dřív? Proč jsi neoznámil svůj návrat? Proč nevcházíš do vchodu? Klíče ti nepasují? A co to máš za klíče? Snad to nejsou klíče od našeho domu? A co to je za krabici?

"Co? Co? — rozčileně přemýšlel Jan. — A co je to tvůj problém? Chceš znát pravdu? Ano? A co když ti řeknu pravdu, že jsem na žádné služební cestě nebyl a nejsem; že jsem ty dva týdny chtěl strávit u Evy; že jsem celý týden u ní byl; že jsem měl i dnes hned po práci jet k ní; ale v rozrušení jsem na všechno zapomněl a ze zvyku sem přijel. A vychází to tak, že teď vůbec nechápu, do čeho jsem se to zapletl. Chceš tohle vědět? Ano? Tohle? Tak se nedočkáš! Rozumíš? Protože ti nic neřeknu. A nemáš se na mě dívat. Nebojím se."

"Proč stojíš, zetě? A možná jsi přijel dřív a bez upozornění schválně? Aby sis ověřil, jak se tvá manželka tady bez tebe chová?"

Jan nervózně polkl, zakroutil hlavou a kroutivě se usmál.

"Děkuji vám, Věra," — s úlevou si oddechl. — Kdyby ne vy, tak... Čestné slovo, myslel jsem, že je konec. Začal bych teď něco vymýšlet a nakonec bych to pokazil. A vy jste mi nabídla skvělou verzi. Velké díky!"

"Ano, Věro," — hrdě a odvážně odpověděl Jan, — "vaši dceru jsem se rozhodl zkontrolovat. A co? Protože mám podezření, že mi, svému manželovi, není věrná! Přijel jsem se podívat, čím se zabývá a hlavně s kým, během mé dlouhé nepřítomnosti.

"Jak bych ti teď dala za ty tvoje slova po čele!" — mávajíc svou kabelkou řekla tchýně.

"Vy jste začali první!" — zakryl si obličej oběma rukama, odpověděl Jan a učinil krok stranou.

"No, vejdi do domu, když jsi přijel," řekla Věra. — Teď to ověříme. Otevři dveře.

Ale dveře se v tu chvíli samy otevřely. Souseda z vedlejšího bytu vycházela z vchodu. — Helena — překvapeně vykřikla sousedka, zůstávajíc ve dveřích a neumožňujíc průchod. — A ty co tak brzy? Monika na tebe teprve za týden čeká. Dobrý den, Věro.

— Dobrý den, — odpověděla tchýně, — tak praví, že přijel speciálně dříve, aby... Věra nestihla doříct. — Aby překvapil manželku dnešním výročím svatby! — radostně vykřikla Helena. — A já říkala Monice, že Jan na to nezapomněl. Říkala jsem! A ona: "Zapomněl, zapomněl." A já říkám, že si pamatuje a určitě něco vymyslí na patnácté výročí vašeho společného života. A přijede. A přiveze dárek. Přijel jsi. Že jo? Mám pravdu?

— Pravdu máš, Heleno! — odpověděl Jan. — Přijel jsem. Chtěl jsem udělat překvapení. Nevyšlo to. Nejdřív mě viděla Věra, a teď ty.

— A co je v krabici? — zajímala se Helena. — Dárek? Že ano?

"Řeknu, že dárek," — myslel si Jan. — "Stejně mě neodpustí."

— Přesně tak!

— Věděla jsem to! — radostně vykřikla Helena.

"Ale proč tak křičíš?" — myslel si Jan. — "Je ten dárek pro tebe?"

A Monika to všechno slyšela. Mezitím byla v kuchyni. A kuchyň byla přímo nad vchodem na druhém patře.

— Co jsi věděla? — zeptala se Monika, vykouknuv z kuchyně na balkon a dívajíc se dolů. — Jan? A proč jsi tady? Jan ani nestihl otevřít ústa.

— Chtěl ti udělat překvapení, — odpověděl Monice. — Speciálně dnes přijel. Celou krabici dárků přivezl.

— Tak proč stojíš tam dole? — zeptala se Monika. — Proč nepřijdeš nahoru do bytu?

— Protože mě nepouštějí, to je důvod! — vykřikl Jan. — Tak tady stojím!

— Možná jsem se v tobě mýlila, zetě, — řekla Věra. — Ukázalo se, že nejsi tak špatný, jak jsem si myslela. Na výročí sis vzpomněl. Dárky přivezl.

— Mami, — křičela z nahoře Monika. — Nech ho přijít domů. Velmi se chci podívat, jaký mi dárek přivezl.

— Chtěl jsem, aby byl dárek překvapením! — vykřikl Jan. — Večer. Musíš vydržet.

"Dnes večer tu krabici dám Evě," — přemýšlel Jan. — "A Monice koupím něco stejně velkého. Lustr, třeba křišťálový. Proč ne? Přesně podle rozměrů té krabice. Viděl jsem ho v železářství. Lustr bude pro ni přesně. Na 15 let manželství není lepší dárek."

— Nehodlám vydržet, — zakřičela Monika. — Mami, chyť tu krabici a nes ji sem rychle.

Jan nestihl nic říci na odpověď, když tchýně chňapla krabici, odstrčila Helenu, která stála ve dveřích, a vběhla do vchodu.

— Jsem zvědavá, — křičela. — Heleno, drž ho. Nepouštěj.

— Nepustím! — odpověděla Helena a postavila se mezi Jana a dveře.

— Pusť, Heleno, — řekl Jan přísně.

— Nepustím.

— Prosím tě slušně.

— Ne, nepustím. Ani slušně, ani neslušně.

— Přísahám ti, Heleno, nemyslím to jako vtip.

Ale bylo už pozdě cokoli od Heleny žádat, protože dveře vchodu se zavřely a Jan neměl klíče.

— Co to se mnou všichni děláte, —řekl Jan. V tom okamžiku chtěl současně plakat i smát se. Ale nevěděl, co více, a proto se prostě posadil na lavičku vedle vchodu a zavřel oči.

Po deseti minutách Jan seděl na lavičce a Helena stála u dveří vchodu a čekala na nový příkaz.

— Teď už můžeš, — řekla Monika, vycházejíc na balkon. — Ať vstoupí.

Jan se podíval na Moniku. Ta otevřela dveře a ticho čekala, kdy vstoupí.

— Ať to všechno hoří jasným plamenem, — řekl Jan, zvedaje se z lavičky.

Vstoupil do vchodu a vyšel na druhé patro.

— Chytráku můj, — řekla Monika, vycházejíc vstříc manželovi na schodišťový plošině. — Jak jsi uhodl, že jsem celý život snila o takovém prádle. A hlavně, že jsi trefil velikost.

Později se Jan dozvěděl, že krásnými věcmi, o kterých mluvila Eva a které byly v krabici, bylo nic jiného než dámské spodní prádlo. Kvalitní, ve velkém množství a na všechny příležitosti života.

"Zachránilo mě to," — pomyslel si Jan, "že Monika a Eva mají stejnou velikost. Jinak bych to neobhájil. Ale... Co řeknu Evě? Koneckonců, nejenže jsem nepřijel, ale ještě jsem všechny její věci daroval manželce. Ale vážně to stojí tolik? A kde vezmu peníze, abych se s Evou vyrovnal? Řeknu jí vše, jak to je. Pravdu. Za pravdu nekárají. A pokud mě miluje, pochopí a odpustí."

Jan zavolal Evě. Všechno jí vyprávěl.

"Tak to vyšlo, milá," řekl na konci. "Chtěl jsem to udělat co nejlépe. A udělal jsem, co jsem mohl. Ale od začátku to šlo nějak špatně. Nevydařilo se. Věříš? A za vše může ten muž. Připadal mi podezřelý. Proč řekl, abych nejel metrem? Pak bych se neznepokojoval a nespletl adresu."

Jan řekl ještě mnoho věcí na svou obranu. Ale to mu nepomohlo. A marně si myslel, že za pravdu netrestají. Trestají a jak. Protože Eva ho nepochopila. Přesněji řečeno, pochopila, ale nějak po svém. Nejvíce ji rozzuřil fakt, že její prádlo teď nosí manželka Jana.

"Víc tě vidět nechci," řekla. "A abys zítra vrátil peníze."

Jan neměl peníze. A řekl, že vrátí Evě všechny ty věci zpět. Ale Eva z nějakého důvodu odmítla. Řekla, že je teď nepotřebuje, protože je nosila jeho manželka.

"Buď zítra budu mít peníze, nebo přijdu za tvou manželkou pro peníze," řekla Eva a vypnula telefon.

Jan doufal, že zítra získá potřebnou částku. Měl bohaté přátele, kteří by mohli pomoci. Ale nic z toho nebylo potřeba, protože Eva nemohla počkat do zítra a už za hodinu přijela k domů Jana.

Přijela ne tolik pro peníze, kolik aby způsobila skandál. A to se jí povedlo. Skandál byl na výši. V důsledku toho se Jan ocitl na ulici a teď musel přemýšlet, kde bude dál žít. A Evě Monika řekla, že žádné peníze jí dávat nehodlá.

"Co to znamená 'nehodláš'?" divila se Eva.

"A tak to vypadá," rozhodně odpověděla Monika, "že to byl dárek od mého bývalého manžela. Na 15 let našeho šťastného manželského života. Mám i svědky. A pokud se ti něco nelíbí, můžeš se obrátit na soud."