"Muž považuje mé rodiče za lidi druhé kategorie, protože jsou prostí dělníci"

A pokud by to nevyšlo, tak si ho vzít na hypotéku.

Život však přinesl své změny. Když jsem porodila dceru a o rok a půl později syna, pochopila jsem, že půjčka na bydlení je jediné řešení.

Přestože Tomáš velmi dobře vydělával, hned řekl, že na první vklad musíme přispět oba. Ano, je to nepříjemné, ale je to fakt.

Můj manžel se ukázal nebýt z těch, kteří jsou ochotni být jedinými živiteli v rodině. Přesto dobře věděl, že po mateřské dovolené nemám skoro žádné peníze.

"A to je vše, co můžeš investovat do našeho společného bytu?" Tomáš se divil na mě a na několik tisícových bankovek.

"A kde bych měla vzít víc? Jsem teprve po mateřské, když už jsme u toho."

"Ivo, a tvoji rodiče? Proč se po svatbě stáhli? Proč nám jako všichni normální lidé nepomáhají? Nebo budeš zase tvrdit, že na továrně je mizerný plat?!"

Nevím proč, ale manžel moje rodiče hned nesnášel. Přitom mu nic špatného neudělali.

Tomáše štvalo, že moje matka a otec nejsou podnikatelé, ale obyčejní dělníci v továrně. Manžel se neustále snažil je nějak urazit nebo ponižovat během rozhovoru. Kvůli tomu jsme už měli několikrát hádky.

A nyní jsem nechtěla snášet jeho výtky.

"Tak podle tebe mi máma a táta vůbec nepomohli?" bránila jsem ty, kteří mi dali život.

"A co, snad nemám pravdu? Co ti dali? Tvoji rodiče nejsou vůbec nic!" zlostně vyplivl Tomáš.

Pak jsem se neudržela a zeptala se, jak nám pomohla jeho matka.

"Moje matka, abys věděla, mě vychovala sama! Co na to řekneš?" odpověděl manžel, nervózně bubnujíc prsty po stole.

"Mít dítě není nic těžkého!" uvědomila jsem si, že přeháním, ale už jsem nemohla zastavit.

"Jaká jsi ty... Ani slova nenajdu! Kvůli svým rodičům, kteří nestojí ani koruny, jsi ochotná jít do všeho!"

"Nerozumím... Opakuj!" moje oči se naplnily slzami.

Nechtěla jsem před Tomášem ukázat svou slabost, proto jsem si slzy otřela a zeptala se, proč si mě vůbec vybral. Vždyť dobře věděl, z jaké jsem rodiny.

Tato otázka, jak se mi zdálo, trochu prozřetelněla manžela.

Vzala jsem si pauzu. Přitom jsem se na manžela dívala tak, aby pochopil, že mě opět zbytečně urazil.

"Nepochopila jsi to správně, chtěl jsem říct něco jiného," ve tváři Tomáše se objevilo něco, co připomínalo stud.

Nicméně jsem se rozhodla věci ujasnit. Vyjádřila jsem manželovi, že je zbytečné se chlubit svým postavením.

A i když jeho matka je bohatá žena, nebudu mu dovolit ponižovat mě a mé rodiče.

"Nezasahuj do mé matky! Zaslouží si úctu! Má silnou povahu a svůj podnik si vybudovala sama, když ji otec opustil!" znovu začal manžel zvyšovat hlas.

Pak jsem Tomáši připomněla, že právě kvůli této povaze od jeho matky utekl budoucí manžel. A to dokonce před svatbou.

Věděla jsem, že se dotkla nejbolestivějšího - téma otce, kterého nezastavilo ani to, že matka Tomáše byla v té době těhotná.

"Dobře! Jen jsem vyjádřil svůj názor, nic víc," manžel nechtěl pokračovat v hádce. "Omlouvám se, neměl jsem přecházet na osobnosti."

"Omlouváš se? Jak se říká, Bůh odpustí. Po tvých slovech nevím, jestli chci dál žít společně," odpověděla jsem.

Tentokrát jsem se s Tomášem nakonec usmířila. Ale jen kvůli dětem, které svého otce velmi milují. A on jim odpovídá opětovně.

Vždyť celkově je manžel dobrý člověk. Je laskavý, pečlivý a velmi hospodárný. Právě za to jsem se do něj zamilovala.

Jen jeho postoj k mým rodičům vše kazí. Už mnohokrát jsem manželovi odpustila jeho výroky na adresu mého otce a matky. Ale moje trpělivost není nekonečná.