Oba nám je už daleko přes čtyřicet. Už jsem i zapomněl, jaká byla štíhlá a zvonivá, když jsem ji potkal před dvaceti lety.

A není to jen tím, že z velikosti 42 vyrostla do 56. Ani účes nemá módní. Ale to, že se její povaha hrozně zkazila.

Už nechutnají mi její polévky. I koláče – také mě omrzely. Intimní blízkost jednotvárná, doma zábava jen nějaký seriál nebo ještě hůře – výlet na chatu.

Přestože jsme už měli slušný příjem, mohli bychom si dovolit něco zajímavějšího.

Nemůžu říct, že bych Alenu úplně přestal milovat, ale s ní jsem neměl žádný svátek. A zdálo se, že v mém věku už nejsou láskyplné radosti a lehkost nedostupné. Právě v tomto období se v našem oddělení objevila mladičká Julie.

Julii je dvacet pět – štíhlá s krátkým módním střihem. V očích jiskra, smích veselý. A jak na mě koukala, když se na něco ptala v práci?

– Vladimíre, nevíte, jak udělat odkaz na jinou stránku v programu? – ptala se kráska, mrkajíc očima.

V takových okamžicích jsem se cítil mladý a velmi mužný. Jen si pomyslete – tato kráska se ptala právě mě, tedy v mě viděla opravdového muže, který všechno na světě ví.

Alena už se na mě dlouho neradila, častěji kritizovala a nutila mě jednat podle svého. A obvykle měla vždy pravdu.

Jednou jsem pozval Julii na kávu a k mému překvapení souhlasila. V ten moment mě postihlo úžasné odhalení – stále se můžu líbit mladým a krásným.

Tak se náš román roztočil. Každý den jsme spolu obědvali, večer se trochu prošli. Někdy jsem Julii vedl do obchodu s dámským prádlem a koupil jí krajkové sady.

Populární zprávy teď

Milan Peroutka a příbuzní jeho milované: Z jaké rodiny pochází Dominik Roubínek

Osudové zkoušky pro Míšu Kuklovou: "Tátova maminka žila v Německu"

Victoria Velvet se loučí se svým otcem: "Naše rodina už nikdy nebude jako dřív"

Jaký osud čeká na slavnou hospodu, kde se odehrálo „Sejdeme se na Vlachovce“: Proč je v očích Pepíčka Zímy neodolatelný smutek

Zobrazit více

Přesto většina mého platu byla vždy pod kontrolou Aleny. Rozdělovala můj i svůj příjem, dokonce něco odkládala. Potěšit Julii dárky mi ne vždy vycházelo. To byl důvod, proč jsem se rozhodl odejít z rodiny.

Divně, ale od své hrozivé manželky jsem očekával výkřiky a urážky. Ale Alena jen tiše přikývla. Dokonce mi přišlo, že v jejích očích se zableskla slza. Pomohla mi sbalit kufr, vrátila mi výplatní kartu a vyvedla z domu.

A zde začal můj úžasný život s mladou kráskou. Pronajal jsem nám útulný byt a ponořil se do světa vášně a něhy.

Julie byla mou princeznou.

Dělalo mi potěšení vařit pro ni chutné jídlo. Občas jsme chodili do kavárny. Věděl jsem, že brzy začne vařit večeři sama. Ale tento okamžik jaksi dlouho nepřicházel.

– Julie, rád bych jedl polévku, – snivě jsem jednou prohlásil, nenápadně naznačujíc, že by moje milá měla začít vařit.

– Já taky, pojďme do nové kavárny. Říkají, že tam mají skvělou domácí kuchyni! – odpověděla vyzývavě Julie a skočila z postele.

– Vlastně jsem myslel, že uvaříš polévku, – byla moje odpověď. Ale Julie se to kategoricky nelíbilo.

– Mám manikúru. Představuješ si, co se stane s mýma rukama, když začnu čistit řepu? – nadula rty milá. Ten den jsem se vydal do kuchyně a uvařil polévku sám.

Ale od toho okamžiku na nás jako by se snesly nepříjemnosti. Dokonce jsem si myslel, že na nás Alena uvalila kletbu. Onemocněl jsem a byl přesvědčený, že Julie koupí léky, uvaří mi vývar. Ale ona se oblékla a vyrazila k přítelkyni.

– A co čaj s citronem a vývar? – překvapeně jsem se zeptal milé slabým hlasem, ale ona jen pokrčila rameny a vyprskla z domu.

Žehlit mé oblečení Julie kategoricky odmítla. A já se s žehličkou neuměl vypořádat. Vždycky to dělala Alena. Proto jsem do práce začal chodit v nedbale vypadajícím oblečení.

– Stydím se za tebe! Dnes mi řekli, že vypadáš jako špinavec! – vyčítala mi Julie s nespokojeným výrazem.

Otevřel jsem ústa, abych milou obvinil, že se o mě nestará, ale nějak jsem to neudělal.

Jednou jsem potkal Alenu. Vypadala dobře, změnila účes a podle mého názoru zhubla. Usmála se na mě přátelsky, soucitně řekla, že nevypadám moc dobře.

V zápalu jsem bývalé manželce řekl, že bych se chtěl vrátit. Ale odpověděla, že se má sama skvěle a vůbec se chystá s přítelkyní na dovolenou. Rád bych s ní mluvil déle, protože jsem cítil, že jí moc chybím. Ale Alena řekla, že moc spěchá, a popřála mi štěstí.

Došoural jsem se domů. Nikdy jsem necítil takovou tíhu na duši. V ten okamžik jsem si plně uvědomil, že jsem vyměnil pravý poklad za absolutní nic, o které mi vůbec nešlo. A jak mám dál žít, už jsem si nedokázal představit.