"Vzpomínám na své páté narozeniny a chápu, že otce ke svému dítěti nepustím. Ať se zlobí"

S mým dítětem jsem 24/7, a téměř každý den přemýšlím o svém dětství, vzpomínám na vztahy s rodiči.

Celkově vzato, mé dětství bylo normální, měla jsem vše, co jsem potřebovala, rodiče mě milovali.

Ale byl tu jeden nuance – otec občas přicházel domů podnapilý a rozjížděl nesrozumitelné scény, nekontroloval se, občas mezi rodiči došlo k rvačce.

Do bytu vtrhávali sousedé, a na jejich upozornění: „tady vaše dítě křičí“, on odpovídal: „ano, no a co“.

Bylo mi tehdy ne více než pět, ale tyto situace se mi vryly do paměti navždy. Proto jsem od dětství neměla ráda oslavy, svátky, protože jsem nevěděla, co od otce očekávat.

Chci vyprávět o svých narozeninách, které ovlivnily celý můj život. Ten den, o kterém bude řeč, nebyl opilý.

Byla zima, leden, chodila jsem do základní školy, ve škole jsem seděla šťastná. Hodiny rychle utekly, počasí bylo krásné, vedle přátelé a kamarádky, doma mě určitě čekají dárky a objetí, vždyť mi bylo celých deset let!

Cestou domů jsme si trochu hráli na sněhu, možná půl hodiny, možná hodinu.

„Půjdeš ještě ven?“, ptaly se kamarádky.

„Samozřejmě, určitě mě pustí, mám přece dnes narozeniny!“.

Šla jsem domů naprosto šťastná a přesvědčená, že den bude úžasný.

Přivítal mě otec. Asi ten den byla maminka v práci.

Byly dvě hodiny, otec měl oběd, tehdy přijížděl domů. Ale setkání proběhlo trochu jinak, než jsem očekávala.

Na mě se snesla spousta obvinění, proč jsem tak dlouho? Kde jsem byla? Proč na mě čeká tak dlouho…

Vše samozřejmě s vulgárními urážkami a slinami z úst. Přesně si nepamatuji, možná byl nějaký problém s klíči, nemohl odjet, telefon tehdy neměla.

Samozřejmě jsem vzlykala a snažila se něco vysvětlit. Mimochodem, vše se odehrávalo přímo na prahu, byla jsem v botách a oblečení z venku.

A v nějakém okamžiku mi přistál úder do obličeje. Jeho silou jsem spadla na podlahu, plakala, měla jsem velký strach.

Ale místo toho, aby se zastavil a pomohl mi, pokračoval v nadávání a šťouchal mě na podlahu. Nemohla jsem se vzpamatovat, bylo to děsivé. Pak se omlouval.

Pamatuji si, že mě posadil na kolena a ptal se, jakou hračku chci. Řekla jsem, že chci kočku. Jen abych něco řekla, protože to všechno trvalo dlouho a neustoupil ode mě.

Z dětství bylo ještě několik takových situací.

Mamince jsme nic neřekli. Asi jsem měla velký strach, možná nějak tlačil, že to necháme mezi námi. Řekla jsem jí o tom mnohem později, už během studia na univerzitě.

Je třeba říci, že mé vztahy s otcem nejsou moc dobré? Táhne se ke mně, uráží se, že mu nepíšu, že nevolám. Ale já půl života cítím k němu hlavně nenávist a zlost. Nemohu odpustit. Snažila jsem se, ale do konce to nejde.

Občas maminka snaží se probít: "vzpomínáš si jen na to špatné, jako by nebylo nic dobrého!" Bylo, asi. Ale na pozadí všeho toho to nějak zbledlo.

A k čemu jsem to všechno řekla? Nevím. Dlouho jsem chtěla se vyjádřit před širokou veřejností, možná slyšet podporu, že za to nemohu (nebo mohu?) Ve všem tom.

Dívám se na svého syna a nerozumím, jak může někdo takhle jednat se svým dítětem. A i když jsem už dospělá a dlouho nezávislá na něm, žiju v jiném městě, stále mě pronásleduje nedůvěra k této osobě. Z toho jsem udělala jeden závěr – k vnukovi ho budu pustit jen v mé přítomnosti.