"Kdybych věděla, že v starosti děti prožerou mou penzi, nenarodila bych je. To snad není normální. Jsem starý člověk, potřebovala bych pomoc"

Obě naše dospělé dcery mají uspořádaný život, mají své rodiny, dobrou práci. Vždycky jsem si myslela, že to bude pomoc v pokročilém věku.

Když dříve starší dcera pomáhala s jídlem, teď se plně věnuje mateřství a řekla, že chce pečovat o budoucnost vlastních dětí, a že nám, starým lidem, už moc nepotřebujeme, stačí nám penze.

No, penze nám stačí na jídlo, ale manžel má problémy se srdcem, je po mrtvici, jen si představte, kolik léků potřebuje. I já mám celou řadu nemocí, které jsem získala v důsledku těžké práce.

Celou mládí jsem dřela kvůli svým dcerám. S manželem jsme se od mládí starali o děti. Koupili jsme oběma byty, zaplatili školné. Je mi trapné být břemenem pro vlastní děti, ale ještě horší je si uvědomit, že pomoc nemůžeme očekávat od nikoho.

Žijeme s manželem ve dvoupokojovém bytě, tak mladší dcera navrhla pronajmout jednu místnost, aby byl příjem.

Rozhodli jsme se, že nám dvě místnosti jsou moc, můžeme vydělat a žít v jedné. Ale nemohu si představit, že s námi v jednom bytě budou žít cizí lidé, používat kuchyň, koupelnu.

To je pro mě prostě nepředstavitelné. Tak jsem si svou stáří nepředstavovala.

Když jsme odmítli, dcera se naštvala a řekla, že to znamená, že zvlášť nepotřebujeme, pokud nechceme bydlet těsněji, že lidé celý život žijí s dětmi v komunálkách a my jsme tak vybíraví.

Měli jsme kdysi i chatu, ale dcery tam nejezdily, nám samotným bylo těžké ji udržovat, tak jsme ji prodali, peníze dali na vzdělání vnukům. Teď toho velmi litujeme.

Manžel říká, že bychom tam mohli žít a byt pronajímat, a naši známí pronajímají chatu v letních měsících a k penzi mají příplatek. Náš domeček byl u řeky, takže by bylo mnoho zájemců. Ale teď je pozdě o tom mluvit.

Dcery přijíždějí střídavě, ale jídlo kupují za naše peníze. Říkají, že teď jsou bez práce kvůli válce. Rozumím, že jim je také těžko, ale co máme dělat my? Byt zůstane jim, a to je také slušné dědictví v dnešní době.

Už přemýšlím o tom, že najmu člověka, který se o nás postará, a my náš byt přepíšeme. Dcery jsou zaneprázdněné a nemyslí na to, že jednou k nim bude stejný přístup, když nebudou mít co dát. Nejsem snad v právu?