Na Sedmé Avenue řidič pronesl: “Přátelé, vím že jste všichni měli těžký den. S počasím ani zácpou nic neudělám. Jedno ale udělat můžu. Navrhuji, aby každý vystoupil předními dveřmi. Natáhnu k vám ruku. Až půjdete okolo, odložte do ní všechny starosti a obavy, dobře? Pojedu přes řeku Hudson a všechny je hodím do vody. Co vy na tot?” Cestující se zasmáli. Jejich obličeje rázem ožili. Tito lidé dělali, že nevidí osoby kolem sebe a najednou se jim dívali očí, tázajíc se “To myslí vážně?”
Myslel to vážně.
Na další zastávce řidič vystrčil okénkem ruku a čekal. Cestující jeden po druhém vystupovali předními dveřmi a předstírali, že mu něco položili do dlaně. Někdo se zasmál, jiný zaplakal, ale každý se ruky řidiče dotkl. Na další zastávce řidič opět vztáhnul ruku a tak to bylo až k samotné řece.
Některé dny jsou strašné. Někdy takové dny trvají roky. Snažíte se změnit situaci, ale nedaří se. Přijdete o práci, peníze, přátele, víru i lásku. Díváte se na špatné události ve zprávách. Je vám strašně. Někdy nás obklopí temnota. Potřebujeme světlo, ale nemůžeme ho najít. Co když to světlo jste ale vy?
Co když se můžete stát zdrojem světla? Stejně jako řidič autobusu, který vůbec nebyl známým člověkem nebo duchovním učitelem. Obyčejný pracovník ve službách, avšak ukázal, že v člověku je síla a dokázal ji poslat na pomoc ostatním. Nemůžu zastavit globální oteplování, válku. Ale mohu ovlivnit ty, se kterými se stýkám nebo náhodně potkávám, i když je neznám.
Moje chování má význam, protože nežiju na opuštěném ostrově. Smutek a strach je nakažlivý, ale stejně tak je nakažlivá i láska, trpělivost a štědrost. Navíc si myslím, že je to jediný způsob osvětlení světa, jedna zastávka za druhou až k řece.