Přišel o všechno: o dům, praxi, knihovnu, celoživotní sbírku sošek. Jen své dva psy čau-čau zachránil. To ale nebyl ten důvod k slzám. Možná, že to bylo poprvé v životě, co plakal...
Plakal, když se postavil na červený koberec, po kterém se kdysi procházel Napoleon. Natáhnout pro něho koberec zavelela pravnučka císaře princezna Marie Bonapartová. Zachránila Freuda před smrtí v koncentračním táboře: vykoupila ho u fašistů. Přišla za Goebelsem a nabídla mu, že starého doktora odkoupí. Nesměl opustit Rakousko. Jinak by ho prostě poslali do koncentračního tábora a zabili. Stejně jako ostatní.
Fašista řekl, že si za nemohoucího Žida vezme dva princezniny paláce. Marie měla dva paláce. Nic víc! Dejte mi své paláce a já vám dám toho budižkničemu. Jinak je s ním ámen! A tak Marie Bonapartová s ledovým klidem odevzdala své paláce. Budete se divit, ale řekla: “Mé jméno mi vzít nemůžete. Jsem Bonaparte. Ale za učitele dám všechno!” Fašisté se tomu určitě smáli. Přímo řehtali. Jak je možné, že někdo dá za starce na smrtelné posteli své paláce? Rozhodně to není normální princezna.
Ne nadarmo se u Freuda léčila a učila!
A tak se starý doktor prošel po imperátorském koberci. Po tváři mu tekly slzy. Princezna Marie s manželem Georgem ho vítali s květinami v ruce. Hrála hudba. Vítězná hudba. Protože zvítězilo dobro. Zvítězila láska. Tentokrát vítězství zůstalo na straně Bonapartů. Goebelsovi paláce štěstí nepřinesly...
Jedná se o příběh lásky, pokud každý dává. Protože láska má obrovskou sílu. Je silnější než sexuální instinkty. Když jste ochotní za lékaře a učitele dát vše, je to ještě něco víc. Za nemohoucího staříka na smrtelné posteli...
Někdo by mohl říct, že je to hloupé a neužitečné rozhodnutí. Ať si říká, co chce. Nejdůležitější a nejvýznamnější v životě je vědět, že existuje někdo, kdo vás vykoupí u fašistů a nenechá vás zemřít v koncentračním táboře. Samozřejmě, že vás nespasí ti, kteří řekli, zle je to hloupé. Oni sami jsou hloupí. Nebo nešťastní.