“Obrovský člověk”: Otázkou zůstává, zda zhubnutí tři sta kilogramů může člověka učinit šťastným

Paul Maison jednoho dne ležel ve své malé ložnici, kde se téměř nedalo dýchat a téměř celý prostor zabírala gigantická postel, když si z ničeho nic uvědomil, že ještě nechce umřít. Již dávno byla ložnice jeho jediným dostupným vnějším světem: strávil v ní poslední tři roky pohřbený pod tíhou vlastního těla. Nemohl vstát, ale ani změnit polohu. někde v dáli za stěnami jeho pokoje ho nazývali nejtlustším člověkem na Zemi,  posmívali se mu, psali o něm noviny. Jemu to ale bylo úplně jedno: Téměř zapomněl, jak vypadá svět ze těmi stěnami. Všechny jeho myšlenky, jeho vůle, všechna přání byly zaměřeny na jediné - na jídlo. Na kalorie, které každý den potřeboval.

Již dávno se přestal snažit zbavit přebytečných kil. Jeho obyčejná snídaně by vystačila deseti lidem: balení slaniny, párků, nekonečné množství vajíček. A pak obědy, večeře, nikdy nekončící svačiny v mezičase. Asi čtyřicet balení brambůrků a dvacet čokolád každý den. Zvonek v jeho domě byl nainstalován tak, že kurýři z restaurací a supermarketů mohli přinášet jídlo přímo k jeho posteli.

Jediným východiskem byl chirurgický zákrok: operace, která by zmenšila jeho žaludek o velikosti dýně na velikost vajíčka. Maison věděl, že taková možnost existuje a že při jeho váze byla větší šance, že ho operace spíše zabije než zachrání. Lékaři, se kterými se radil, mu sdělili, že existuje 50% riziko zástavy srdce, trombózy či selhání životně důležitých orgánů. Rozhodl se, že je to lepší než pomalé umírání v zadýchaném pokoji.

V roce 2010 pět sanitářů vyneslo Maisona z jeho domu. Aby ho vůbec mohli naložit do sanitky, bylo potřeba využít zdvihák. I samotná sanitka byla neobyčejné velikosti, hledali ji po celé Británii. Lékaři přemýšleli o vrtulníku, ale tuto variantu museli zavrhnout, jelikož žádný vrtulník neměl dostatečné velké dveře. Celou cestu sanitku následovali fotografové, kteří se snažili Maisona zachytit. Díval se z okna a hlavou mu hýřila jediná myšlenka: “Zapomněl jsem, jak rychle auta mohou jezdit.”

Tím ale problémy s logistikou neskončily. Bylo očividné, že operační sál není pro takovou osobu stavěný. Museli být povoláni inženýři, aby metalickými podpěrami zpevnili základy podlahy. Dále bylo potřeba určit, jak provést anestezii: standardní dávka nestačila a předávkování může mít smrtelné následky. Maison o této možnosti velmi dobře věděl. V roce 2008 se předávkoval kodeinem, který by usmrtil dvě osoby. Maison se ráno probudil jako by se nic nestalo, jen ho trošku bolela hlava.

Operaci provedl nejlepší chirurg v Británii Shaw Somers. Odoperoval několik tisíc lidí s nadváhou, ale také účinkoval v pořadu o obezitě. “I přes své několikaleté zkušenosti jsem byl Paulovým stavem šokován,” vzpomínal lékař. “Jeho příčinou byla beznaděj a psychické trauma, ze kterého neviděl jiné východisko než jídlo. Bylo pro něho opravdovou drogou, které je volně dostupná a aktivně se propaguje.”

V den operace (které předcházela dvoutýdenní mléčná dieta) Maisona uložili na největší chirurgickou postel, jaká byla dostupná, ale celé jeho tělo se na ni přesto nevešlo. Složitá operace trvala dvě hodiny. Somers musel se žaludkem manipulovat pomocí drobných žezů, jenže Maisonovi vnitřní orgány byly pokryty tlustou vrstvou tuku. Srdce však bylo překvapivě zdravé.

... Tak obrovský člověk ale nebyl vždy. Je pravda, že výškou už ve škole převyšoval své vrstevníky. Když mu bylo devět, měřil 183 centimetrů. Za svoji výšku a neohrabanost se styděl obzvlášť protože jeho vrstevníci nevynechali jedinou možnost se mu posmívat.

Doma to nebylo o nic lepší. Celý život se bál otce, který sloužil v armádě a vojenské policii a ve volném čase terorizoval rodinu. U oběda vždy snědl vše do posledního drobečku, jinak by ho otec nepustil od stolu. Při tom vyžadoval, aby porce pro dítě byla stejně velká jako jeho.

Maison vzpomíná, že i jeho otec měl problémy s váhou. Ve 29 letech mu diagnostikovali cukrovku, ale kvůli tomu nehodlal změnit své stravovací návyky. “Pamatuju si, jak mamka jednou v neděli připravila k obědu salát. Čekali jsme na otce, ale nesměli jsme si ke stolu sednout dřív než on. Usadil se, podíval se na talíř, mrsknul s ním přes stůl a zaječel, že chce maso.” Tím rodinná dieta skončila.

V jejich malém domečku jich žilo celkem šest. Paul, rodiče, dvě sestry a teta. Lůžek nebyl dostatek pro všechny a Paul se musel tři roky dělit o postel s tetou, která se domů pravidelně vracela opilá, zabrala celou postel a nevhodně se ho dotýkala. 

Šťastných momentů v Paulově životě bylo málo: ranní projížďky na kole, hry v Armádě spásy. Přátele měl jen imaginární - kamarádky Pam a Joannu. Navštěvoval je ve větvích jabloně, kde se často po škole skrýval. “Byly to obyčejné školačky,” vypráví, “ale poslouchaly mě, když mě něco rozrušilo. Rozrušen jsem byl skoro pořád.”

Po škole začal pracovat ve skladu. V osmnácti letech se stal pošťákem a následujících několik let rozvážel poštu po okolí. Když mu bylo dvacet jedna, poprvé se zamiloval. Do devětatřicetileté ženy se třemi dětmi, se kterou se seznámil v hospodě. Žili spolu dva roky, Paul už přemýšlel o svatbě, když mu jednoho dne řekla, že ho už nikdy nechce vidět, a odešla. 

Tehdy začal nacházet útěchu v jídle, která alespoň na chvíli chápala jeho náladu. “Stačilo si dát kousek a hned jsem cítil příval endorfinů. Jako bych byl opilý. Tehdy jsem netušil, že se to může zvrtnout.” Pak se ze srandy zvážil na poštovní váze a střelka se zastavila na hodnotě 158 kilogramů. “Mě to ale bylo úplně jedno,” říká. “Prostě jsem si jen začal kupovat větší oblečení.”

Jeho otec brzy zemřel na cukrovku, máma byla připoutána na invalidní vozík kvůli chronické artritidě a on se vrátil do domu rodičů. Jedl více a více. Kurýři z restaurací někdy jezdili až čtyřikrát denně. Nadváha mu více neumožňovala rozvážet poštu, a tak ho přemístili do poštovního oddělení. Tam ho přistihli při krádeži peněz z obálek, protože výplata ho více nemohla nakrmit. Maison šel na rok do vězení, ale ani tam nepřestal s přejídáním. Spřátelil se s pracovníky z kuchyně, měnil jídlo za cigarety, za posílané peníze si kupoval sladkosti v bufetu. Když se dostal z vězení, vrhnul se na jídlo tak, že doslova projedl dům rodičů. 

Paul se s matkou přestěhoval do sociálního bytu, které jim přidělila vláda. V roce 2001, když vážil 272 kilogramů, musel být akutně hospitalizován kvůli kýla. Museli být povoláni hasiči, kteří rozebrali stěnu ložnice a Paula dostali ven pomocí nakladače. V nemocnici strávil dva roky, když ho poslali do pečovatelského domova a zakázali mu opouštět pokoj. Báli se, že pokud spadne, budova to nevydrží. Odtud ho přemístili do bytu, který pro něho speciálně upravili. Rozšířili chodby a zvětšili dveřní rámy.

To už Maison vážil 362 kilogramů a ministerstvo zdravotnictví stál 100 000 dolarů ročně. Peníze šly na jídlo, masti, nakladače, ošetřovatelky. Sám se již nemohl o sebe postarat. “Úplně jsem ztratil důstojnost, bylo mi to ale úplně jedno. Zajímalo mě jenom jídlo.”

Byl z něho vyvrhel. I sestry se s ním přestaly bavit. Noviny jeho příběh prezentovaly jako zbytečné plýtvání penězi daňových poplatníků. Život pro Paula nebyl sladký. Nemohl se ani pořádně vyspat, jen chvílemi podřimoval, protože se neustále budil, když jeho organismus potřeboval jídlo. Libovolná snaha o otočení se na druhý bok působila tlak na srdce a plíce. Až se nakonec rozhodl pro chirurgický zákrok. Náklady uhradila vláda, která soudila, že to bude levnější než ho dále udržovat jako doposud.

V roce 2014 se Maison přestěhoval do Ameriky za ženou, se kterou se poznal přes internet. Po třinácti letech to byl jeho první vztah, který však dlouho nevydržel. Nyní si pronajímá malý pokojíček v přízemí levného penzionu hodinu od Bostonu. 

Vybavení je prosté: úzká postel, televizor koupený ve velké slevě. Uprostřed pokoje se nachází rozbité lehátko. KDyž nemůže usnout, tak na něm leží a prozpěvuje si. Tak hlasitě, že mu soused klepe na stěnu. 

Nyní drží dietu. Vstává o půl šesté, vaří ovesnou kaši s banánem, k obědu jí salát, k večeři si dovolí sníst trochu těstovin. Bývalý život je znát: má artritidu, chodit musí o holi. Sednout si do křesla je pro něho problém. Nosí zubní protézu, protože v době, kdy nemohl vstát a dojít si k zubaři, si bolavé zuby trhal kleštěmi.

Důležité je, že už není připoután k posteli. Vzpomíná, jak po operaci znovu začal objevovat prostě věci. Například se musel znovu naučit chodit. Jeho nohy po letech ochably a odvykly si od vertikální polohy. Zato si zamiloval dlouhé procházky bez zvláštního cíle. Prostě si jen užíval, že znovu může chodit. Jeho nový život je plný takových malých zázraků.

I když má problémů až až. Neustále vyžaduje lékařský dozor. Doposud nemá auto ani řidičák. Ani pojištění. Ani práci. Je pravda, že mu Británie posílá menší penzi 197 dolarů na týden. Stačí to, aby zaplatil 125 dolarů za týden na pokoj a nakoupil potraviny v supermarketu. Někdy tam jezdí autobusem, jindy prosí sousedy nebo dobrovolníky z Armády spásy o pomoc. 

Jak tráví dny? Rád fotí telefonem, hlavně květiny. Někdy, když má sílu, chodí je hledat do lesa. V pokoji na stole má barvy, pastelky a omalovánky. Malovat a vybarvovat může celé hodiny. Téměř každou neděli chodí do kostela.

Paula brzy čeká další operace. Bude mu odstraněna nadbytečná kůže na rukách. Operace je bezplatná. Má štěstí, že narazil na lidi, kteří mu chtějí pomoci. 

Bohužel když si člověk po letech zvykne, že se o něho vždy jiní postarají, začíná to brát jako samozřejmost. Lékařka, která před několika měsíci provedla devítihodinový zákrok kůže na břiše Maisona vzpomíná, že když byl poté uložen na kliniku (také bezplatně), místo vděčnosti si začal stěžovat na nemocniční stravu. “Lidé nechtějí slyšet tuto část příběhu,” poznamenává lékařka. “Chtějí slyšet happyend, chtějí věřit, že se svým životem něco udělal. Všichni doufáme, že to tak bude.”

Paul se nedávno v čekárně nemocnice seznámil s Leslie. Okamžitě poznala, že je to “bývalý nejtlustější člověk na Zemi” (poté, co o něm byly natočeny dva dokumenty se Maison proslavil daleko za hranicemi Británie). Sebrala odvahy a zeptala se ho, zda je to opravdu on, a pak se dali do řeč. Jsou to dvě ztracené duše, které téměř celý život strávili v izolaci. Leslie je 36 let, trpí nervovým onemocněním a často nenachází sil vyjít z domu.

Po několika dnech se náhodou potkali v supermarketu a vyměnili si telefonní čísla. “Další den jsme šli do kina,” pokračuje Paul. “Bylo to úžasné, neuvěřitelné, můj první 3D film! Jedli jsme popcorn z jednoho kyblíku a poté jsme šli na oběd.” Za několik dní přišla na návštěvu. Jedli těstoviny, dívali se na televizi, zpívali Queeny. Maison svým britským přízvukem imitoval Freddieho Mercury a Leslie brečela smíchy. “Vždy mě dokáže rozesmát,” říká. Ještě se jí líbí, že s Paulem nemusí předstírat, že jí je dobře. Prostě je sama sebou. Brzy začali přemýšlet, že spolu začnou bydlet.

Pro Paula tento vztah hodně znamená. Přestože ho na Facebooku spousta lidí podporuje, tak je přesto byl sám. Sám ve svém malém pokojíčku s pastelkami. Sám na zastávce v očekávání autobusu.

Paul prodělal ještě tři operace, které odstranili přebytečnou kůži. Leslie ho netrpělivě čekala v Massechusetts.