Příběh božské Emy Destinnové, operní pěvkyně, pro kterou psal Puccini

Ema Destinnová si vybrala své kreativní pseudonym jako projev vděčnosti své učitelce zpěvu, Marie von Dreger Löve-Destin, která jí vyučovala od 13 let. Pod tímto pseudonymem se objevuje od roku 1919.

Protekce císaře Viléma II.

Hlas „božské Emy“ zpěváčky, zaměstnané ve více než padesáti operách na berlínské scéně, obdivovalo mnoho milovníků hudby, včetně císaře Viléma II. Jednou se bránil ji, když během turné převážela tajné údaje přes hranice.

Debutovala v roce 1897 v opeře Dresden Court v roli Santuzzy v Mascagniho opeře „Sedlák kavalír“. Zpěvačka byla horlivým vlastencem své vlasti, takže se bolestně trpěla, když ještě před Drážďanami v témže roce 1897 byla odmítnuta angažmá v Národním divadle Prahy.

"Nejsem divadelní expert, který by to důkladně analyzoval, ale obecně lze říci, že Destinnová měla v České republice smůlu. Byla obklopena lidmi, kteří dávali přednost jiným interpretům nebo jiným stylům výkonu. Tito lidé nechtěli vzít v úvahu skutečnost, že Destinnová byla prima donna řady evropských a světových scén"

V roce 1900 se však Ema Destinnová třikrát objevila na jevišti Národního divadla v roli Carmen. Její projev však byl přijat chladno, jeden z nich se neuskutečnil z politických důvodů. Teprve po osmi letech ji české hlavně město také tleskal.

Puccini napsal část Minnie zvlášť pro Destinnovou 

O Destinnové psali chvály mnozí zahraniční kritiky, v České republice se zachovaly příklady recenzí z počátku minulého století. Toto jsou reakce v novinách a časopisech, včetně českých, na její představení v evropských městech a na nejprestižnějších operních pódiích, včetně New Yorku. Pravidelně informovali o úspěších Destinnové a její divadelních partnerů, o úspěších Strausse, Pucciniho a dalších skladatelů.

Destinnová a Caruso

V prosinci 1910 se stala první kdo hrál Minnie na světové premiéře Pucciniho opery "Děvče ze Západu" na stejném místě. V České republice byla také zachována nahrávka společného představení české operní ikony s Enricem Carusem. Skladatel napsal tuto část zvláště pro ni v roce 1910.

Destinnová zpívala budoucí českou hymnu při zániku říše

V roce 1915 se vrátila do své vlasti. Jako vlastenka svého lidu se za první světové války nebála stát se prostředníkem mezi účastníky protirakouského odbojového hnutí v České republice i v zahraničí. Byla podezřelá ze špionáže, rakouská policie zavedla dohled. V letech 1915-1917 byla v domácím vězení na hradě Stráž nad Nežárkou, kde byla otevřena výstava věnovaná jí.

Zklamala naděje Janáčka, preferovala Smetanovy repertoár

S moravským skladatelem Leošem Janáčkem byla Destinnová vázána přátelskými svazky. Zpěvačka si velmi oblíbila Moravu a Brno, uspořádala zde několik svých turné ve velkých divadlech a koncertních sálech. Janáček chtěl, aby Destinnová vystoupila v jeho operách a nabídl jí představení hlavních ženských roli: například Enufa v "Její pastorkyňa".

I přes to, že Destinnová slíbila Janáčkovi zpívat Enufu, stále preferovala repertoár Bedřicha Smetany a klasiku italských skladatelů.

Ema Destinnová také psala poezii a prózu a malovala. Byla pohřbena na Vyšehradském hřbitově Slavín, kde odpočívají významné osobnosti české kultury.