“Pouští větvičku a pozoruje ji, jak padá dolů”: metoda, podle které si orlice vybírá otce svých dětí

Orlice dělá takovou zajímavou věc. Ze stromu nebo keře odlamuje větvičku, bere ji do zobáku, stoupá do výšky a s větvičkou tam začíná kroužit. Když kolem samičky začínají létat orlové, pouští větvičku a pozoruje ji, jak padá dolů. Některý z orlů větvičku chytá ve vzduchu, letí s ní k samičce a velmi opatrně ji zobákem předává do zobáku samičky. Orlice bere větvičku a znovu ji pouští dolů, samec ji znovu chytá a přináší samičce, která ji znovu pouští…

A tak se to opakuje několikrát. Jestli orel pokaždé větvičku přinese, pak si ho vybere a spáří se s ním.

Za chvilku pochopíte, proč to dělá. 

Poté vysoko na skále staví z pevných proutků hnízdo, máma s tátou ze sebe, ze svého vlastního těla, zobákem vytrhávají prachové peří a brka. Jimi vystýlají hnízdo, zalepují všechny mezery a jednoduše ho tak dělají měkkým a teplých. Do takového měkkého a teplého hnízda orlice klade vajíčka, ze kterých se následně líhnou ptáčata. Na svět přichází velmi maličcí, holí, nemohoucí, takže je rodiče hřejí vlastním tělem, dokud nezesílí. Křídly je chrání před deštěm, spalujícím sluncem, nosí jim vodu, potravu a ptáčata tak rostou jako z vody. Začínají jim růst pera, sílí křídla a ocas.

Jsou ještě úplně maličcí, když se opeří, ale máma s tátou vidí, že již nastal čas…

Táta se posadí na okraj hnízda a začne mávat křídly. Mává jimi, bouchá až to cloumá hnízdem. Proč to dělá? Aby vyklepal všechno peří a brka a zůstal jen tvrdý základ z větviček, který na samém začátku spletli. Ptáčata sedí v tomto vyklepaném, nepohodlném, tvrdém hnízdě a nechápou, co se stalo: vždyť maminka s tatínkem bývávali tak hodní a starostlivý. Máma tou dobou někam odlétá ulovit rybku a pak si sedá asi pět metrů od hnízda, aby ji ptáčata viděla. Poté před jejich očima rybu pomalu sní. 

Ptáčci sedí v hnízdě, naříkají, piští, nechápou, co se stalo, vždyť dřív bylo všechno jinak. Máma a tátou je krmili, dávali jim napít a teď je vše pryč: hnízdo je tvrdé, není tu žádné peří a brka a rodiče sami jedí rybu, aniž by se podělili.

Co teď mají dělat? Jíst potřebují, a tak je čas vylétnout z hnízda. Začínají dělat pohyby, které nikdy dříve nedělali. A nezačali by, kdyby je rodiče i nadále opečovávali. Ptáčata začínají vylézat z hnízda, jsou celí nemotorní, nic neumí, nic neznají. Hnízdo stojí na útesu na skále, aby se k němu žádní dravci nemohli dostat. Ptáče se spouští z tohoto spádu, jede po něm břichem až nakonec padá do propasti. V tento okamžik se táta (ten, který dříve lapil větvičky) střemhlav spouští dolů a na záda loví mládě, aniž by ho nechal ublížit si. Poté ho na zádech bere zpět do nepohodlného hnízda na skálu a vše začíná nanovo. Ptáčata padají a táta je loví. 

A tak je zachraňuje stále dokola. Ani jedno orlí mládě si neublíží. 

Při dalším pádu střemhlav dolů ptáče najednou začne dělat pohyb, které dříve nezkusil: vyrovnává svá křídla, dostává se do proudu vzduchu a takovým způsobem začíná létat. Tak orli učí svá mláďata létat. Jakmile ptáče začne létat samo, rodiče ho berou s sebou, aby mu ukázali, kde může lovit. Už mu nic nenosí v zobáku.

Toto je velmi dobrý příklad toho, jak duševně i fyzicky vychovávat naše vlastní děti. Jak je důležité nedržet je ve vyhřátém hnízdě! Jak důležité je nepřekrmit je rybou, kterou si sami mohou ulovit! Jak důležitá je péče, se kterou je musíme naučit létat, kolik vlastního úsilí, času a moudrosti a návyků do toho vložíme. Ne nadarmo samice vybírá samečka na základě padající větvičky. Nechce přece, aby si její děti ublížily. Vyberete si ledabylého taťuldu bez prověrky a pak se dětí nedopočítáte… Orlové jich už tak mají málo, jednoho nebo dva...