“Ne, nemůžu, ale můžeš to udělat sám”: aby vás vaše děti respektovaly, veďte je k samostatnosti

Protože neodbytná máma se ho snažila přemluvit si je namazat večer předem a vypadalo to asi takto:

“Namaž si na zítřek chleba do školy.”

“Udělám to ráno,” odpověděl.

“To už tady bylo, pak ti všechno padalo z ruk, jak jsi byl nervní. Proto si je raději namaž v klidu den předem.”

Nenamazal si je. Takže jsem mu to víckrát nepřipomínala.

Věřím, že hlad je silnější než brblání. Přirozeně. Proto, když začal fňukat, abych mu ráno udělala svačinu do školy, odmítla jsem.

Samozřejmě, že to bylo těžké odmítnout, ale jestli mé děti nejsou schopné dodržovat pravidla, pak není mojí povinností se jim přizpůsobovat. Jestliže nesleduji dodržování pravidel, pak už to nejsou pravidla, ale doporučení. A to nemá dobrého konce. MIkam to nepovede, když neustále budu svým dětem pomáhat. Je lepší, aby si tyto pravidla osvojily nyní, dokud nejsou důsledky tak podstatné a dají se vydržet.

Není jednoduché vypravit dítě do školy, když víte, že snědlo jen jablko a müsli tyčinku, zatímco vy jste mu klidně mohla namazat chleba s sebou. No znáte to? Bylo to poprvé a naposledy, co si s sebou zapomněl vzít svačinu. Nyní si každý den po večeři chystá svačinu na další den.

Protože protože pravidla fungují, osvojili jsme si tuto lekci na vlastní kůži.

Byly doby, kdy jsem to nevydržela a chleba mu namazala. Byly doby, kdy jsem své děti rozmazlovala. Byly doby, kdy se mnou zametaly, a proto když se nyní ohlédnu zpět, mohu se v klidu posadit na taburet a prohlásit: “Věřte mi, není nic horšího, než žít s nevděčnými sobci, které jste sama vychovala.”

Myslíte si, že se na mě nezlobí? Zlobí.

Myslíte, že mě nikdy netrápí pocit viny? Trápí.

 Zato si mě nyní víc cení a chápou, že vůbec nemám povinnnost jim orhanizovat pohodlný život.

Samozřejmě se mi zdá, že mě nedostatečně oceňují (mámy to pochopí), ale fakt, že už na mně nejsou ve všem závislí, nás všechny těší.

Moje děti nejsou dokonalé, ale to ani já ne. Všichni hřeší, ale moje dětí ví, že když nebudou dodržovat pravidla, uklízet po sobě a chovat se ke mně s úctou, nehnu pro ně ani prstem. Například jim nekoupím tenisky, které jsou právě in.

Jsme tým, proto musíme spolupracovat. Pomůžu jim, jestli oni pomůžou sami sobě. Když vidí, že potřebuji pomoc, nezůstanou jen tak nečinně hledět. Když ale do nich vkládám velké úsilí, očekávám vděčnost a respekt.

 Ceníme si toho, co jsme si těžce vydobyli. Respektujeme ty, kdo nás vedou k seberozvoji (nebo chlebníku, abychom si sami namazali cheba). Samostatnost je dobrá věc.

Když děti sami tyto činnosti zvládají, zvýší to jejich sebehodnocení a uvědomí si to. Samozřejmě, že někdy protáčí panenky, ale v hloubi duše je jim dobře.

Je těžké pozorovat, jak děti rostou a měnit podle toho svůj přístup k výchově od všestranné péče k podněcování samostatnosti. Ne vždy se mi to dařilo. Někdy jsem raději umyla vanu než půl hodiny trpět brblání a nadávání, než by to děti udělaly samy. Jenže když si tě nikdo týdny a měsíce neváží, pak vás v určitý moment osvítí a pochopíte, že takto nemůže pokračovat. 

 Zjistíte, že i vy za to nesete odpovědnost a změníte se. Uhodíte pěstí do stolu. Řeknete: “Ne, nemůžu, ale můžeš to udělat sám.”

Po letech vloženého úsilí a hádek nakonec budete mít trošku volného času, abyste poseděly na Facebooku nebo zašly s kamarádkou na kafe, protože jste snížila fyzický i psychický tlak, zatímco se vaše děti konečně učí umění vděčnosti. A to je po čertech dobrý pocit.