“Postavila jsem mu domeček a dala tam několik teplých dek”: žena celý rok dobývala důvěru potulného kocoura

Stalo se to před šesti lety a tehdy Stephanie neměla tušení, jak moc se její život po stěhování změní. Kocour se často zjevoval u jejího domu, očividně hledal jídlo. “Zeptala jsem se sousedů a zjistila, že asi čtyři roky zpátky ho tam nechali předchozí majitelé,” říká Stephanie.

Celou dobu, kdy kocour neměl kam složit hlavu, ho místní krmili. Stephanie ho také nenechala o hladu, a tak za ní kocour začal chodit každý den.

Nejdříve se za její přítomnosti k jídlu nepřibližoval. Jakmile ale zašla dovnitř do domu, přikradl se na verandu, vrhnul se na jídlo, snědl ho a ihned utíkal pryč. Tak se to opakovalo více než půl roku.

“Začal se zdržovat déle, poté déle vedle mého domu, ale jakmile jsem vyšla ven, vždy prchal. Postavila jsem mu domeček a dala tam několik teplých dek. Časem pochopil, že tento domeček je bezpečné místo, kde může za chladného počasí přenocovat,” vypráví Stephanie.

“Trošku si na mě zvyknul a občas se během dne válel na domečku. Prostě jenom tak ležel, relaxoval a prohlížel si svoji rezidenci."

Uběhl rok. Kocour se naučil rozpis krmení a v danou dobu se začal blíže přikrádat ke vchodovým dveřím. “Mluvila jsem na něho a on poznával můj hlas.”

Jednou ráno se Stephanie vzbudila a s údivem si všimla svého čtyřnohého přítele na zápraží, jak se dívá přímo na ní. Ze všech sil se snažila zůstat v klidu, vždyť důležité bylo pohybovat se pomalu a tiše, aby hosta nevyděsila.

“Pomalu jsem se naklonila a začala ho hladit na hlavě. Otočil se na záda a dovolil mi podrbat ho na bříšku,” vzpomíná Stephanie. “Od té doby je to můj Buddy.”

Když se jejich vztah takovým způsobem posilnil, žena ho odvezla k veterináři na celkovou prohlídku. Buddymu byla diagnostikována virová imunodeficience. Kočky s tímto onemocněním mohou žít dlouhý a zdravý život - čím lépe je o ně postaráno, tím déle žijí.

“Nakonec začal chodit ke mně domů a někdy dokonce zůstával přes noc, zejména když venku byla zima a vítr. Postupně si zvykal na život domácí kočky.”

“Když mi začal důvěřovat a nechal se pohladit, darovala jsem mu jeho první hračku. Byl z ní blázen: v honbě za hračkou skákal a motal se.”

Buddy sedával na okně, odkud měl dobrý výhled na ptáky a veverky v zadním dvoře.

“Pamatuji si, jak jsem ho úplně poprvé vzala do náručí. Rozplýval se potěšením a předl,” říká Stephanie.

“Buddy je milující. laskavý a velmi hlasitě přede a funí. Teď, když už nemusí tak těžce získávat potravu, je z něho gurmán - jí jen konzervy se spoustou omáčky. Obyčejně prostě jen oblizuje kousky jídla, jen aby do sebe dostal co nejvíc omáčky.”

“Mám obrovskou radost, když vidím, že se z váhavého a bojácného zvířete stal dostatečně veselý, hravý a milující mazel! Samozřejmě se pořádně spravil, co si budeme povídat.”

Minulý rok se Buddy rozhodl, že již více nechce být potulným kocourem. “Je z něho domácí mazlíček na 100 %,” raduje se Stephanie.

“Nyní si žije jako král.”

“Brzy to bude šest let, co se známe, a já doposud nemohu s jistotou říct, kdo koho zachránil. Buddy naplňuje mé srdce radostí. Měla jsem takové štěstí, že se vybral důvěřovat právě mně.”