Zachránil a pak také adoptoval děti, které byly ponechány napospas osudu

V jedné ruské vesnici žili dva kluci, Maxim a Dima. Své rodiče viděli jen velmi zdřídka. Jejich otec od nich dávno odešel a lehkomyslná matka se objevovala jednout týdně a pak znovu mizela hledat si nového společníka. Na celý týden měli jen bochník chleba. Jednou si soused všiml, že matka už dlouho není doma, a zavolala policii. Mezi policisty, kteří přijeli, byl i praporčík Sergej Šarauchov.

Sergej vzpomíná, že z toho, co uviděl v domě, ho zabolelo u srdce. Hlava mu nebrala, jak v dnešní době může někdo takhle žít. V domě bylo rozbité okno zakryté nějakými hadry. Byl březen a hrozně foukalo. Na postelích bylo špinavé povlečení, žádné polštáře ani deky. Kluci neměli žádné jídlo. Sergej se cítil nesvůj. Starší Maxim zabalil svého bratra do matrace, aby ho zahřál, doma byla obrovská zima. Strašný pohled. Praporčík si nemohl pomoct, musel je dostat pryč. "Tak co, kluci, pojedete se mnou?" zeptal se. Ale děti byly tak vyděšené, že se jen schovávaly za ženou ze sociálky.

Ale najednou Maxim začal křičet: "Tati, jak jsem tě mohl nepoznat!!!"

"Měl jsem husí kůži a málem jsem se rozplakal, v této situaci člověk nemůže zůstat lhostejný" říká Sergej.

Děti byly okamžitě převezeny do nemocnice na vyšetření. Ale kromě toho potřebovaly umýt a nakrmit. Celých šest dní strávily v chladném domě a měly jen jednu housku pro dva.

Sergej zavolal své manželce a začal jí vyprávět o ubohých bratrech. Další den společně koupili jídlo, oblečení a hračky a jeli kluky navštívit.

Sergejova žena Jelena říká, že okamžitě pochopila vážnost situace. Měli jednoho ani ne rok starého syna. Kromě toho měla Jelena tři dcery z předchozího manželství. Všimla si však, že její manžel kvůli těmto klukům pomalu nemůže spát. A najednou: "Musíme je adoptovat, Leno!" A bylo rozhodnuto.

Zrovna prodali auto a chtěli si koupit nové, ale rozhodli se, že to může počkat. Místo nového dopravního prostředku zakoupili jak zimní, tak letní chlapecké oblečení a hračky. Kromě toho potřebovali léky, protože Maxim i Dima trpěli spoustou nemocí. Jelena se svým téměř jednoletým dítětem musela chodit po soudech, aby získala povolení k adopci. Matka dětí se objevila v nemocnici, aby se svých synů oficiálně zřekla. Lékaři tvrdí, že se jí děti chytily za nohy a jen tak tak se jim podařilo je odtrhnout. Matka odešla s kamennou tváří.

Po propuštění z nemocnice jeli chlapci do nové rodiny. Jelena vzpomíná, že první noc, když je ukládala ke spánku, zašeptali: "Ach, mami, to je tak skvělé! Doma byla strašná zima a špína!" Tato slova ji nemohla nedojmout.

Nyní je Maximovi pět a Dimovi jsou čtyři. Maxim mluví jako dospělý: "Víš, mami, budu jako náš táta, budu mít velkou rodinu, dům a džíp a nikdy neopustím své děti!"