"Vážení, obracím se na vás pro radu. Existuje jistý kocour. Váží deset kilogramů. Existuje jistá postel." A existují lidé, kteří na ní spí

“Vážení, obracím se na vás pro radu. Existuje jistý kocour. Váží deset kilogramů. Existuje jistá postel. Má měkké čelo o šířce 10-15 centimetrů. A existují jistí majitelé kocoura, kteří na této posteli spí.

V noci kocour skáče na čelo postele a chodí po něm. Je to taková noční kocouří promenáda. Ale jelikož byl kocour v minulém životě krávou a některé vlastnosti si přenesl do současné inkarnace, tak při čtvrtém až pátém pochodu ztrácí rovnováhu a padá dolů...

Když mám štěstí, tak kocour padá vedle mě. Když se nedaří, tak na mé hlavě přistává deset kilogramů kocoura, přičemž z nějakého důvodu vždy zadnicí.

Otázka zní: jak kocoura tomuto zvyku odučit?

Již bylo vyzkoušeno:

- lepivé pásky položené na čele postele. (Ve výsledku jsme z nich o půlnoci odtrhávali běsnícího kocoura)

- kocourova neoblíbená vůně kalangy vonné (Že to byla vůně, kterou nemá rád, ho vůbec nezajímalo).

- velké množství mandarinkových slupek (Kocour mi je vysypal na hlavu a sám následně spadl za nimi).

Tak co jiného máme dělat? S houkačkou pod polštářem jsem už spala. Kocour upaluje pryč, ale pak se vrací.

Před dvěma dny jsem si musela ulevit a napsala příspěvek do skupiny. Dostalo se mi mnoho zpětných reakcí. Dvě jsem musela ihned vyzkoušet.

Miluju prosté a lehce realizovatelné nápady. Proto návrhy přitlouci k posteli přímo nad moji hlavu poličku tak, aby se na ni kocourovi pohodlně padalo, byly odloženy na dobu neurčitou.

Nejdřív jsem u svého dítěte vzala šest nafukovacích balonků, nafoukla je a vycpala jimi prostor mezi zdí a postelí. Vypadalo to velmi hezky. S manželem jsme se na nich pomilovali a šli jsme spát.

Uprostřed noci zazněla rána jako z děla. Nejdřív jsem si myslela, že manžel kocoura zastřelil (ačkoliv jedinou zbraní v našem domě byla vodní pistolka).

Když jsme rozsvítili světlo, kocour seděl obklopený zbytky od modrého balonku a tvářil se nespokojeně. Dostal čočku, odstranili jsme balonky a znovu zalehli. Byla to zásadní chyba, která nám dokázala, jak málo toho o kocourech víme.

Druhý a třetí balonek prasknul asi po dvaceti minutách a chechotem odskočil o kus dál. Muž trval na tom, abych všechno uklidila a na daný den jsme skončili s experimenty. Než jsem všechny balonky stihla uklidit do skříně, kocour se přiblížil k největšímu a tlapkou ho prasknul.

Skóre dané noci: minus čtyři balonky, minus dvě hodiny spánku, minus osm metrů nervových vláken. Plus pobavený kocour.

Tehdy přišla řada na záložní řešení. Na celé čelo postele jsme položili fólii. Hodně vrstev fólie, aby každý krok byl slyšet. Přesvědčila jsem muže, že nyní již může spokojeně spát. Po fólii kocour chodit nebude, bude se toho bát.

Málem to vyšlo. Kocour přišel za několik hodin, když jsme konečně usli. Skočil ze skříně na fólii. Fólie zašustila, kocour se tak strašně leknul, až nadskočil a spadnul na muže.

Skóre dalšího pokusu: minus deset metrů fólie, minus čtyřicet kapek srdečníku. Plus pobavený kocour.

Takže to byl problém, kvůli kterému jsem psala příspěvek do skupiny.

Poté, co fólie ani balonky nepomohly, začala jsem nad tím přemýšlet z jiného úhlu: jak kocoura v noci nepustit do ložnice.

Nejdříve jsem vyzkoušela odpuzovač koček. Kocour bohužel nepochopil, ze to je odpuzovač. Zato manžel to pochopil až moc dobře. Celou dobu se krabatil a nakonec to vzdal a poprosil vyvětrat. Takže nyní mám odpuzovač mužů. Když se někomu bude hodit, ráda ho předám dál.

Stejně hloupý nápad byl i lavor s vodou. Připravili jsme ho s domněnkou, že kocour se v něm bude pleskat a zapomene na postel (miluje vodu). Domněnka vyšla jen napůl: kocour se v něm pošplíchal, ale na postel nezapomenul.

V noci k nám přiskákal a třepal mokrými tlapkami. ve spánku se mi zdálo, že jich má dvacet dva. Deset z nich mi položil na obličej a ostatními se proběhl po peřině a prostěradlu. 

Nakonec kocour dal manželovi do nosu tlapkou, ze které kapala voda.

Poté toho měl muž dost: k čertu s kocourem, přitluču poličku.

Večer přinesl nalakovanou desku, dvě hodiny se s tím piplal, nadával na postel, která za nic nemohla, a nakonec ji přidělal. Chtěla jsem mu říct, ať na nás raději padá kocour než ta polička (z ní by nikdo živý nevylezl). 

Když jsem ale uviděla výraz mého muže, raději jsem mlčela. No dobrá, pomyšlení jsem si, jednu noc to zvládneme, a potom ji sundám.

Aby toho nebylo málo, tak před spaním přiběhl náš syn a vysypal tam snad všechny své hračky. Mávla jsem nad tím rukou, protože jsem přemýšlela, kdo ho bude vychovávat, až na nás polička spadne.

(Musím podotknout, že jsem se strachovala zbytečně: jak se ukázalo, muž ji přitloukl tak, že ji v životě nesundáme).

V noci na poličku přicupital kocour. Důležitě se prošel středem poličky a tlapkou shodil jednu z hraček. Ozvalo se škodolibé “Chacha”. Byl to křeček na baterky. 

Jak se kocour křečka tlapkou dotkl, tak se křeček spustil. Zaskřehotal a rozjel se směrem ke kocourovi. Ráda bych vám řekla, co bylo dál...

Ale nebudu lhát: neviděli jsme to. Kocoura jsme až do rána neviděli. Křeček dojel až na konec poličky, odkud sám skočil dolů a skonal. (skočil přímo do lavoru s vodou).

Výsledné skóre: poličku jsme sundali. 

Na čele postele nyní trůní výstražný křeček. Kocour do pokoje nechodí. A když ho náhodou spatří, nafučí se jako bublina a strachy bere nohy na ramena.”