„Byl bych jejich nejlepším přítelem“: život očima jednoho psa

Narodil jsem se před čtyřmi lety v domě, kde moje matka žila ve stánku na ulici. Když jsem se narodil, majitelé čekali, až vyroste, otevřeme oči, a pak mě, bratry a sestry dali do krabice a vzali je do koše.

Ze šesti štěňat přežili pouze tři ...

Krmili nás soucitní sousedé, a když jsme byli starší, naučili jsme se, jak si obstarat vlastní jídlo.

Ale jaké jídlo to bylo ... Nejčastěji nějaký druh odpadu a co se dalo najít na skládce odpadu. Z takového jídla žaludek neustále bolí a hlad neprošel.

Především jsem se bála zimy. Když začalo sněžit, pokusili jsme se najít alespoň nějaký úkryt pro odpočinek, spánek, zahřát se a získat sílu pro jídlo a přežití.

Kopali mě a odjeli, když jsem se snažil narazit na verandu nebo do předsíně obchodu, kde byl vždy teplý vítr a bylo možné trochu spát v žáru ...

"Šel odtud, kříži!" - Slyšel jsem tato slova velmi často a dokonce jsem si myslel, že se jmenuji Shavka. Ukázalo se, že to není jméno, ale urážka psa. Ale pak jsem to nevěděl a pokusil jsem se vrtět ocasem, ukazovat, jak jsem rád a jak chci být někdo jiný.

Kdyby mě vzali do svého domu, těchto skvělých lidí, pak bych se stal jejich nejvěrnějším přítelem, ale nechali mě lhostejně se odvrátit a děkuji vám za to, že jste nebili ...

Tu zimu jsem se už shromáždil do jiného světě nebo, jak lidé říkají, na duhu. Byl jsem zraněn, ležel ve sněhu a neměl jsem absolutně žádnou sílu ani se plazit ze strany silnice, kam mě auto hodilo.

Všechno bolelo, zdálo se mi, že všechno uvnitř bylo rozbité a rozbité, ale ani tam nebyla žádná síla kňučení. Cítil jsem, že pro mě už není zima a já jsem postupně odletěl, protože moje oči ztmavly a moje mysl mě opustila ...

Probudil jsem se v žáru. Ležel jsem na vysokém stole a nebolí to. Na zadních nohách bylo něco nepochopitelného, ​​nemohl jsem vstát a jít a nemohl jsem ani vrtět ocasem. Ale necítil jsem bolest.

"Podívej, probudil se, chudák!" Řekla žena v modrém rouchu.

"No, co, pejsek, budeme žít?" Neboj se, všechno je v pořádku, poběžíš, ale ne hned. Musíte tolerovat a snažit se zlepšit. Ale udělal jsi dobře, vydržel jsi všechno, takové bolesti ... Dobrý chlapec ... “- a jemně mě pohladila.

NIKDY mě nehladil a zpočátku jsem se dokonce bál, když jsem viděl nataženou ruku. Ale neublížili mi, ale naopak, litovali, dali mi jídlo a znovu jsem usnul.

Každý den jsem se probudil v tomto domě, kde bylo několik chudých lidí, jako jsem já a další tři kočky v klecích. Žena v modrém kabátě přišla k nám všem, dala nám injekce a dala pilulky. Bolí to a chutná špatně, ale uvědomil jsem si, že pak rány a zlomené tlapy přestaly bolet, takže jsem se s tím vyrovnal.

Z nějakého důvodu jsem si byl jistý, že by mi tady neudělali nic špatného. Jeden mě naštval, nemohl jsem chodit.

Nevím, kolik času uplynulo, ale pořád jsem bydlel v tom domě ve velké kleci. Nikdy jsem nezačal chodit, ale nic mi neublížilo.

Jednou ke mně přišla žena v modrém rouchu a další s ní.

"Myslíš, že to půjde?" Zeptal se JINÉ ženy.

"Bude. Pouze je nutné se s tím vypořádat, není to snadné ... Masáže, speciální chodci, léky, injekce ... Trpělivost. A čas. Jsi připraven?"

"Připraven." Přemýšlel jsem o tom více než stokrát, ale nemohu se na něj dívat bez slz, po dobu jednoho týdne už mi nebyl, protože jsem ho viděl ... “

"Dobře, pak si vezmi co vytáhnout," řekla žena v modrém rouchu a otevřela dveře cely.

"Grey. Zavolám mu Grey. Protože je silný a krásný. Protože je nejlepší ... Ano, Gray? Přijď ke mně. "Jsi těžký," smála se další žena, "pak je dobrá chuť k jídlu a brzy se zotavíme!" A nevadí! “

Grey? Já Grey? Je to pro mě tak krásné jméno? Nevěřil jsem svým uším! Kdybych to jen mohl, vrtěl bych ocasem, ale zatím mi to nebylo k dispozici. Byl jsem tak šťastný, že jsem skoro skočil do jejích paží z klece. Ale pak jsem nemohl skočit, tak jsem radostně štěkal.

Tvář byla slaná, protože se žena smála a zároveň plakala. A byl jsem šťastný, že se do mě někdo zamiloval, navzdory mým bolavým zadním nohám.

Od té doby uplynul rok. Moje paní se jmenuje Veronika. Velmi mě miluje a neúnavně se mnou jedná. Téměř jsem se zotavil za rok. Už mohu chodit a dokonce i trochu běhat, ale Veronika se ke mně stále chová a nedovoluje mi hodně běhat. Ještě se nespěchám. Rozumím všemu, protože jsem DOBRÝ PES. To je to, co mi Veronika říká, když chce chválit.

Téměř jsem zapomněl na svou minulost, hladovou a hroznou. Mám rodinu, milují mě a moc je miluji. Jaké mám štěstí! Nedokážu si ani představit, co by se mně stalo, kdyby mě dobři lidé nebrali z postranic a nevyléčili mě.

Už dávno nebudu žít ...

A teď mi jsou čtyři roky a jmenuji se Gray! Krásné jméno, že jo?

Zdroj fotografie: infakty.fun

"Říkali mu, že on je ošklivý" a nechtěli ho vzít do rodiny: Malý Romeo také chtěl štěstí a dostal to

Páníček pustil psa na procházku na golfovém hřišti. Co pes dělal během procházky, ukázal rentgen