Vincenzo Perugia: člověk, který z Mona Lisy udělal legendu a uvrhnul stín na Pabla Picassa

Geniální obraz z doby renesance odborníci od počátku oceňovali, ale mezi širokou veřejností se proslavil teprve nedávno. 

Mona Lisa se stala legendou teprve před sto lety. Každý, kdo byl Louvru, si zajisté pamatuje haló kolem sálu, kde se obraz Leonarda nachází. Tisíce lidí dychtí alespoň letmo přes rameno jiných lidí zahlédnout dílo, chráněné neprůstřelným sklem. 

Před pouhým stoletím La Gioconda prostě visela na stěně muzea mezi ostatními obrazy a přitahovala pozornost jen znalců umění z doby renesance. Navíc, když 22. srpna 1911 obraz zmizel, nikdo nevyhlásil poplach a její zmizení bylo na policii nahlášeno až o několik hodin později. 

Jako první si zmizení mistrovského díla všimnul návštěvník Louvru, umělec Louis Béroud.Na stěně, kterou posledních pět let zdobila žena se záhadným úsměvem, uviděl čtyři opuštěné hřebíky. jako spořádaný občan ihned uvědomil pracovníky muzea o zmizení. Pracovníci Louvru neměli tušení, kdo mohl obraz vzít a sdělili, že s povolením vedení muzea byla dočasně odebrána kvůli focení reklamní agentury.

Večer bylo zjevné, že cenné plátno se nikdo nechystá vrátit a že La Gioconda byla sprostě odcizena za bílého dne. Bylo potřeba zavolat policii a zavřít Louvre, aby mohlo začít vyšetřování. Pracovníci muzea, kteří za výstavu odpovídali, byli vyslechnuti a následně propuštěni pro nedbalost.

Vyšetřování, které provedli nejlepší policejní inspektoři Paříže, trvalo 24 měsíců. Za prvé pachatele hledali mezi někým, kdo umění rozumí a zná opravdovou hodnotu exponátu. Mezi podezřelé patřili mladí Pablo Picasso a Guillaume Apollinaire, který své doby obraz velmi obdivoval a dokonce musel určitý čas strávit za mřížemi. 

První dva roky byla La Gioconda pravidelně na titulních stránkách francouzského tisku. Tesknily zejména pařížské noviny Le Petit Parisien, které každý den po dobu jednoho měsíce zdobily každý svůj výtisk zobrazením uměleckého díla. Obraz byl díky tomu každý den slavnější a velmi rychle ve Francii nezůstalo živé duše, která by o velké krádeži v Louvru neslyšela.

Jelikož vyšetřování stagnovalo a žurnalisté neměli o čem psát, začali obraz rozebírat do puntíku a brzy se z nich stali doslova odborníci v oblasti umění. V novinových článcích se rozebíraly tahy štětců, hra stínů na pozadí, pravoúhlá kompozice a spousta dalších detailů, dříve známých jen odborníkům na umění a restaurátorům. 

Samozřejmě, že se rozebíral i záhadný úsměv ženy. Existovaly různé domněnky a diskuze  přitahovaly nejen umělce a žurnalisty, ale i Francouze, kteří neměli s uměním nic společného.

Rozruch kolem obrazu vzbudil zájem o lekce historie umění, kam se hlásili zaměstnanci továren i pouliční obchodníci. Ve vyšší třídě bylo najednou znakem dobrého charakteru ztrátu obrazu prožívat a vymýšlet různé verze její krádeže. Jediná novinka, která dokázala Mona Lisu překonat, bylo potopení Titanicu.

Nejlepší francouzští vyšetřovatelé i množství soukromých detektivů zůstalo bezmocných a obraz Leonarda by byl možná nadobro ztracen, kdyby se sám nenašel. Po dvou letech od krádeže přišel řediteli florencké galerie Uffizi dopis od jakéhosi Vincenza Perugia. Krátce sdělil, že obraz má on a za nevelkou odměnu je připraven vrátit ho pravému majiteli - národu Itálie.

Perugia byl zatčen a již u prvního výslechu prozradil, jak se mu podařilo tak drzou krádež provést. Dvaatřicetiletý Vincenzo byl zaměstnancem Louvru a odraz z muzea odnesl 21. srpna 1911, když ho prostě jen zabalil do pracovního pláště. Vzhledem k rozměrům 52x77 cm vůbec nebylo lehké vynést ho ven, ale Perugia měl štěstí a při odchodu z muzea si ho nikdo nevšiml. 

U výslechu Ital trval na tom, že da Vinciho obraz ukradl z čistě patriotických důvodů. Muž přesvědčoval vyšetřovatele, že jeho cílem bylo vrátit obraz do Itálie, odkud ho drze sebral Napoleon. Verze Perugii nebyla moc přesvědčivá. Za prvé z Itálie ho odvezl sám tvůrce a za druhé byly nalezeny dopisy, ve kterých ujišťoval své příbuzné, že jejich rodina již brzy bude bohatá.

Soud Vincenza viny nezprostil, ale ani ho příliš přísně nepotrestal. Patriotická verze proslulé krádeže mistrovského díla se zalíbila jak úřadům, tak i prostým Italům. Byl brán zřetel na to, že Perugia mohl prostě jen neznat historii přemístění Mony Lisy do Paříže a navíc si svým inteligentním chováním a láskou k vlasti získal přízeň soudců.

Ve výsledku dostal Perugia směšný 1 rok a 15 dní ve vězení, z kterého za mřížemi pobyl pouhých 7 měsíců. Sláva. Krádež Mony Lisy a patriotismus muže proslavily. Když se dostal z vězení, bojoval na frontách první světové války, založil rodinu a zcela nečekaně se italský patriot usadil v Paříži. Ve francouzském hlavním městě pracoval dekoratérem a o klienty neměl nouzi.

Krádež Monu Lisu pozitivně ovlivnila. Po navrácení do Francie byl obraz zapůjčen jiným galeriím a pobýval v mnoha evropských městech. Všude byl obraz netrpělivě očekáván, počet zájemců ji spatřit byl ohromný. Do Louvru se nevrátil jako řadový exponát do sálu z období renesance, ale jako perla francouzského muzea, kterou je až do dneška.