Po smrti svých rodičů prodal dům svého otce a usadil se v bývalém útulku pro kočky.
Budova nebyla vytápěna a Karlovi sousedé byli krysy a plísně. Budova měla podmíněnou ložnici a obývací pokoj. Měl dokonce i elektřinu. Však jí bylo dost jen na ohřívání jídla na sporáku. Sprchový kout a toaleta byly v hrozném stavu.
Marshall neměl manželku, žádné děti. Byl pravidelný host v nejbližší hospodě. Tady byl dědeček dobře známý a milovaný. Karl si vždycky objednával sklenku vína, bral si noviny a seděl v rohu, nikoho neruší. Ani nemohl by uhodnout, že návštěva hospody změní jeho život.
Jednou se Karl několik dní neobjevil v hospodě. Alison Swizenbanková, majitelka podniku, která dobře znala Marshalla se obávala. Rozhodla se ho navštívit.
Ukázalo se, že s pneumonií dědeček nejdřív odešel do nemocnice a poté do pečovatelského domu. Neméně než tato zpráva byla Alison ohromena místem, kde žil starší muž.
Svizenbanková se rozhodla opravit dům starého přítele. Požádala o pomoc v hospodě. Odpovědělo asi padesát lidí, kteří chtěli pomoci. V průběhu roku pokračovaly opravy domů. Stalo to 16 tisíc liber.
Když se Karel vrátil z pečovatelského domu, nepoznal svůj domov. Marshall se slzami štěstí se díval na práci dobrovolníků. Podle seniora se za téměř 90 let dozvěděl mnohem více o přátelství než po celý život.